Vyvolená Bohem

Kapitola 1. - První den školy

Další ráno jsem se vzbudila díky nastavenému budíku přesně v sedm hodin. Posadila jsem se ve své nové posteli a zazívala, mnouc si své rozespalé oči. Ze svých kudrnatých vlasů jsem si udělala ledabylý drdol a v obyčejném tílku a kraťasech jsem zamířila do kuchyně.
,, Dobré ráno, drahoušku," hned se na mě usmála má matka, už stála u plotýnky a vařila nám snídani., ,,jak se ti spalo v nové posteli?.
Usedla jsem ke stolu a znovu jsem zazívala.
,, Dobré a spalo se mi dobře" odpověděla jsem jí na otázku ještě stále ospale. Starší žena se jen pobaveně usmála a dodělala snídani. Po chvíli se v kuchyni objevil i můj bratr a sestra , po chvíli se k nám připojil i otec. Po velice výživné snídani jsme se všichni odebrali do svých pokojů se nachystat. Dnes mě čekal první den v nové škole, byla jsem celkem nervózní zároveň však zvědavá, co mě tam čeká. Vzala jsem si odhalenější tílko, rifle a svoji oblíbenou koženku. Zapletla jsem si cop a čekala již dole připravena na svého bratra.
,, To jdeš vážně v tomhle?," zamračil se na mě hned můj bratr William, když mě uviděl.
,, Co ti je do toho?," utrhla jsem se na něj. Tohle mi na něm vážně vadilo, jeho souzení mého oblečení. Jen se na mě vražedně zamračil a šli jsme spolu k autobusu. K mé smůle se mnou chodil ještě rok na stejnou školu, než konečně odejde na výšku. Nastoupili jsme do autobusu a já si od něj, co nejdál sedla. Když jsme byli oba ještě prcci, tak jsem ho zbožňovala, byl to můj hrdina, který mě před vším ochrání, čemuž jsem dlouhou dobu věřila. Ale jak jsme oba rostli, tak se ke mně začal chovat opravdu nevrle, byl na mě často nepříjemný a neustále mu na mně něco vadilo. Ze začátku jsem byla hrozně nešťastná, ale zvykla jsem si na jeho nepříjemné nálady. Teď na to nemysli, Hope, napomenula jsem se v mysli. Vystoupili jsme z autobusu přímo u školy. Jen jsem se na Williama rychle podívala a se hnala dopředu. U pana ředitele jsem si zařídila rozvrh a klíč od skříňky, k níž jsem taky hned šla, abych stihla včas moji první hodinu. Již jsem stála u své žluté skříňky, když vtom si najednou někdo vedle mě odkašlal. Přestala jsem ve své činnosti a podívala se vedle sebe.
,, Ahoj," usmála se mile působící rudovláska, ,,ty jsi tu nová, není to tak?,".
Zavřela jsem skříňku a obezřetně jsem si ji prohlédla. Vypadala mile a sympaticky.
,, Oh, ano, promiň," vzpamatovala jsem a nasadila stydlivý úsměv. Dívka se usmála a mávla rukou: ,,To nic, mimochodem jmenuji se Amelia, můžeš mi však říkat Amy, a byla jsem pověřená provedením tě po škole". Její úsměv se rozšířil a odhalila tak zuby s rovnátky.
,,Ráda tě poznávám, Amy, já jsem Hope," skousla jsem si nejistě ret a podala jí ruku.
,, Já vím, já vím, Hope Scarlett," zašvitořila nadšeně, ,,nová tajemná holka na naší škole". Jen jsem povytáhla obočí, ale nechala to být. Amy mě provedla školou a celou dobu bezostyšně mluvila a mluvila, což po chvíli začalo být velmi otravné. Ve své nové třídě jsem se musela představit, což jsem ze srdce nenáviděla a poté, co jsem ze sebe něco zamumlala, jsem si sedla úplně dozadu.
,,Psst," zasyčel někdo vedle mě. Natočila jsem hlavu a lehce se zamračila.
,, Ahoj, ty jsi tu nová, že?" zářivě se na mě usmála další holka. Jen jsem nepatrně kývla hlavou.
,, Jmenuji se Marylin, nejlepší kamaráda Amy, která tě provázela," usmála se víc blondýnka. Jen jsem pokývala hlavou na pozdrav: ,,Já jsem Hope,".
Po zbytek hodiny se nic moc nedělalo, později mě Marilyn s Amy představily jejich skupině, v níž byli Amy, Marilyn, dva kluci a další holka. O chvíli později jsem se dozvěděla jejich jména. Kluci se jmenovali Josh a Michael a třetí dívka Lyn. Neustále se mě ptali na osobní otázky, především Amy, na které jsem buď stroze odpověděla, nebo jsem nic neřekla a prostě mlčela. Postřehla jsem na Michalově tváři pobavený úšklebek, když se na moji každou nezodpovězenou otázku Amy zamračila a našpulila nespokojeně rty. Nebyla jsem vůbec společenský typ člověka, měla jsem víc ráda samotu, čímž jsem byla přesný opak mého populárního ,,cool" bratra. Je čas se vypařit. Rychle jsem zamumlala omluvu a prostě odešla zkoumat školní knihovnu. Zrovna jsem prozkoumávala jednu poličku s knihami, když se mé oči zaměřily na zahalenou vysokou postavu. Byla celá v černém a velice precizně zahalenou půlku obličeje. Postava si mě všimla a hned taky zamířila mým směrem. Když byla úplně u mě, mé srdce se rozbušilo strachem a dech se mi zadrhl v krku. Kde se ten strach sakra vzal?!
,, Moc mě to mrzí, my senepai, ale musím to udělat," ozval se mužský hlas a já jsem uviděla zalesknout se tesáky. Počkat...Tesáky?!
,,Co to-" větu jsem nedořekla, protože se muž dotkl mého čela a já se ponořila do sladké náruči temnoty....
______
T.B.C