výprava za záchranou Vánoc

1. kapitola: úvod

Čepel meče se zaleskla ve svitu měsíce. Bílé vlasy Ledové královny se proplétaly mezi černovlasými Zaralejosány. Skočila před černovlasou královnu a pohlédla jí do tmavých očí.

„Dnes to celé skončí," řekla bělovlasá žena a mečem od krve se natáhla k druhé královně.

„To máš pravdu, sestro," přikývla i černovláska a začala uhýbat ledovému meči. „Dnes už nikdo nezemře, kvůli tvé chamtivosti. Ani nikdy jindy," vydechla a z posledních sil jí zabodla temný Clerfortský meč mezi žebra.

Ledová královna klesla na kolena. Sněhové vločky přestaly padat z nebe a ledy začaly tát. Tehdy v noci Ledová královna padla, ale jedno slíbila – že se vrátí. Možná to bude za rok, možná za dvacet a možná za sto, ale vrátí se. A bude silnější, než kdy předtím.

Tu samou noc se temný Clerfortský meč rozpadl na tisíce střepů a nikdy se jej již nepovedlo spravit. Skřeti z Perpiris se jej mnohokrát snažili dát dohromady, jakkoliv slepit, ale nikdy se jim to nepovedlo. Postupně všechny střepy temného meče poztrácely svou moc a jeden jediný, ten největší z nich, v sobě stále uchovával magickou moc. Ten byl uschován v síni, u trůnu královny, aby jej měla vždy na očích.

Královstvím se neslo podezření, že Clerfortský meč proklela krev Ledové královny a kvůli tomu se jej nedařilo opravit. Jenže co královnu Perpiris trápilo nejvíce bylo, že jedině Clerfortský meč dokázal její sestru zastavit. A pokud byl Clerfortský meč nadobro zničen, neexistovalo již nic, co by občany Perpiris mohlo ochránit...

Do Vánoc zbývalo dvacet čtyři dnů. Stráže hlídali před branami Perpiris, zatímco se vzduchem snášely první bílé vločky. Tak, jako každý první prosincový den. A jako každý první prosincový den, všichni obyvatelé království Perpiris věděli, že síla Ledových opět roste. Bylo to sice již padesát let, ale legenda o Ledových, ta se nesla vzduchem každý rok.

Stará žena předstoupil před svého syna a položila mu ruku na rameno. „Dnes se z tebe má stát nový král Perpiris. Je to velká odpovědnost," upozornila jej a o kus odstoupila, když se síň začala plnit obyvateli království.

„Zvládnu to, matko," ujistil jí a zhluboka se nadechl, když poklekl na jedno koleno a pohlédl na svou matku.

„Dobrá," přikývla, když všichni nadšeně tleskali, „Théodene Fredericku první, slibuješ, že budeš své království Perpiris ochraňovat, bojovat za něj a v nouzi i umírat?" ozvala se žena a ohlédla se na svého syna. Všichni přihlížející nedočkavě vyčkávaly, až se zvedne z pokleku, převezme korunu a nastane vánoční oslava na počest nového krále.

„Ano," souhlasil královnin černovlasý syn.

„Slibuješ, že budeš své zemi věrný a veškerá tvá rozhodnutí budou konaná ku prospěchu tvého království a sličného lidu uvnitř něj?" zeptala se znova. Když se však opět ozvala kladná odpověď a královna měla vyřknout poslední větu, všimla si, že sníh venku za okny se mění ve velkou vánici. Sličný lid se schovával uvnitř domů a cosi se změnilo.

Černý úlomek z Clerfortu se rozzářil neonově zelenou barvou.

„Co se děje?" vyhrkl královnin syn Théoden a vyskočil na nohy. Ostatní, vysoce postavení, si začali šuškat. Někteří muži se snažili utišit své ženy, že určitě o nic nejde, ale všichni stejně dobře tušili, že vánice spolu s reakcí úlomků černého kamene není náhoda.

Královna přispěchala k úlomku vystaveném ve skleněné krychli a v odlesku světla cosi zahlédla. Jakoby jí nejvyšší chtěli něco vzkázat. Možná, že se někdo blíží, ale ten někdo nebyl zlý. Měla to být dívka, poměrně mladá, a měla pocházet z Clerfortu, stejně jako temný meč. A stejně jako temný meč, měla i ona zastavit příchod Ledové královny.