Byl jsem Morax [ChildexZhongli]

"Staří známí"

Přišel jsem zpět do mého pokoje. Až teprve teď jsem si všiml, že moje dveře byly odemknuté.
,,Že bych je po mém odchodu zapomněl zamknout? Divné, to se mi ještě nikdy nestalo." Řekl jsem pro sebe a sáhl do kapsy abych zjistil zda ty klíče vůbec mám. Při mém údivu v kapse skutečně byly a o to víc jsem se zamyslel zda jsem je vůbec bral s sebou, protože si nic takového nevybavuji. Když teď o tom přemýšlím, mám takový dojem, že mi Childe při našem rozhovoru něco skrčil do kapsy. Byl jsem v lehkém transu, takže jsem to až tak nevnímal, ale to by mohlo být ono. Vešel jsem dovnitř a sedl si na židli. Opřel jsem si lokty o stůl a složil hlavu do dlaní. Moje pocity se teď vážně těžko popisují. Taková změť všeho. Jsem na něj velice naštvaný, ale zároveň bych ho chtěl zase vidět. Vím, že něco pravděpodobně plánuje, ale nechce se mi tomu věřit. Dotkl jsem se znovu mých rtů a přemýšlel o našem polibku. Proč je tak těžké se v tom vyznat?
Je to ono Guizhong? Je to co jsi vždycky chtěla? Abych pochopil lidské pocity? Štvalo tě, že nikdy nevidíš jiný výraz než ten kamenný a měl bych se i zkusit usmívat. V té době jsem to nechápal, nechápal jsem smysl tvoji tužby. I když jsem se cítil dobře, neměl jsem potřebu dávat to najevo, narozdíl od tebe. Zajímalo by mě jestli bys mi dokázala poradit s tím co teď cítím, jestli bys byla ráda, že něco takového vůbec cítím. Hádám že ano. Usmála by ses a řekla, že na něco takového si vždycky čekala. Vždyť vím, jak si byla šťastná i z toho posledního výrazu který si na mě viděla. Nebyl to sice ten výraz, který si tolik chtěla, ale byl jiný než ten obvykle a to ti stačilo k poslednímu úsměvu. Od té doby co tu nejseš jsem již prostřídal mnoho výrazů a mnoho pocitů, a všem jsem zatím rozuměl. Ale tohle co teď posledních pár týdnů pociťuji, je těžší než kterákoli bitva co jsem kdy vedl. Je to absurdní, že se s něčím takovým nedokážu vypořádat sám. Možná bych si vážně měl s někým promluvit, ale na tyhle věci moc nejsem. Je mi trapné jen tak za někým jít a mluvit o mých pocitech. Navíc s kým bych to asi tak mohl probrat. Hu Tao je až moc chytrá a do všeho moc leze, s Xiaem nebo Ganyu by to bylo divné. Co asi mám tak dělat? V tom někdo zaklepal na dveře.

,,Ano?" Zeptal jsem se. Do dveří vtrhla Hu Tao.

,,Zhongli, dole je nějaký kluk v zeleném a shání se po Vás. Prý jste staří známí."

,,Kluk v zeleném?" Zamyslel jsem se a pak mi to došlo. Bez jakýchkoliv dalších slov jsem vyrazil dolů. Tam už seděl u stolu. ,,Barbatosi." Pronesl jsem když jsem k němu přicházel.

,,Dlouho jsme neviděli, Moraxi." Zasmál se.

,,Teď už jenom Zhongli." Zasmál jsem se taky.

,,Ah, tak v tom případě." zvedl se, přišel ke mně a podal mi ruku ,,Venti, básník Venti." Potřásli jsme si rukama.
,,Tákže, tohle je teď jméno pod kterým vystupuješ "Zhongli"?" Zdůraznil moje jméno.

,,Ano "Venti" je to tak." Zasmáli jsme se. Najednou k nám přiběhla Hu Tao.

,,Kdo to je, kdo to je?" Ptala se zvědavě a prohlížela si Ventiho.

,,Jak již řekl, jsme staří známí." Odpověděl jsem jí.

,,Staří? Vypadá možná mladší než já." Dál si ho prohlížela.

,,Možná vypadám mladě, ale věř, že jsem tak možná o dva tisí-" v tom se zarazil a odkašlal si ,,Chci říct o dvacet let starší!"

,,Dobře?" Podivila se Hu Tao. Vím, že není hloupá a dost možná ji už dávno došlo kdo jsem byl a kdo je i tento mladě vypadající básník. Má velice zvláštní schopnost na tyhle věci, ale nikdy o tom nemluvila.
,,To znamená, že se dost možná brzy staneš mým klientem! Není se čeho bát, zrovna probíhá sleva! Jedna plus jedna rakev zdarma!" Usmála se jejím typickým výrazem." Zakroutil jsem ironicky hlavou a povzdechl si.