VLKODLACI (Ross Lynch FF)

Už to nevydržím

Ráno jsem se vzbudil tak prudce,že jsem spadl z postele.Vzbudil mě budík,který byl nastavený na 8 hodinu.Dneska byla sobota a já si ho zapomněl vypnout ,ale už bylo pozdě,byl jsem vzhůru.Najednou mě přepadl pocit,který mě zužoval vážně hodne-víc a víc.Každým okamžikem narůstal.Musím to někomu říct.Už to nevydržím.Přeci v tom nechci být sám.Tak tohle mi znělo v hlavě už od včerejška,ale kdo by byl tak naivní aby mi věřil,nebo mám někoho,kdo by mě vyslechl i v nejhloupější situaci?Ano jeden takový,velmi důležitý člověk v mém životě je.Je to má přítelkyně a má dívka Laura Marano.Promiňte mi,že jsem o ní nemluvil už dřív,ale s tou mou záležitostí s proměnami ve vlka jsem vám o ní zapomněl říct.Ani nebylo třeba.Nuže,nahradím to teď.Laura je jako slunce mého života,Je moje měsíční zář v temných nocích.Je krasná jako anděl co spadl z nebe.Je to má Laura-má jediná láska a já vím,že už nikoho jiného nebudu mít raději než ji.Skládám pro ní písničky,je mi báječně,když s ní mohu zpívat.Je mi jako v sedmém nebi,když zpívá.My jsme pár.Jsme jako jeden.Velmi ji miluji a nikdy nepřestanu.No a jak už jsem říkal.Věřím jí víc než svým bratrům,a proto jsem pevně rozhodnut,že jí to řeknu.Lauru jsem neviděl 2 dny a to je obrovská výjimka.Normálně jí vidím i několikrát denně.Všichni v domě ještě spali,a tak jsem zanechal vzkaz s tím,že jdu za Laurou a že se vrátím do oběda.Věděl jsem,že Laura je už dávno vzhůru,a tak jsem jí jen poslal textovku cestou k ní domů.
*Ahoj Miláčku,jak se máš a jak ses vypsala.?*
o chvíli později mi přišla odpověď.
*Ahoj,dlouho ses neozval Rossi.Mám se fajn,děkuji,vypsala jsem se celkem fajn...Co ty?*
*Ujde ale poslední dobou se mi dějou zvláštní věci.Mohl bych za tebou přijít,posnídat s tebou a popovídat si?*zeptal jsem se
*Samozřejmě přijď:)...budu moc ráda.Už připravuju snídani.*
to je moje ranní ptáče řeknu si v duchu.
*Asi za 5 minut jsem tam,tak díky.*
*Budu tě čekat.*odpověděla mi
Za chvíli jsem k ní dorazil.Bydlela uprostřed města v malém bytě.Zazvonil jsem a čekal.Za vteřinu se na mě dívala má Laura.Objala mě kolem krku a já jí kolem ramen.,,Stýskalo se mi po toběRossi".,,Mě po tobě taky,ani nevíš jak." ,,Pojď dovnitř.K snídani je Hemenex,tak jak ho máš rád." ,,Jsi zlatá,děkuji." ,,Vůbec nemáš za co". řekla
Dojedl jsem a musím uznat,že takhle dobře umí vařit má oblíbená jídla jen Laura.,,Tak o čem sis chtěl popovídat?"
,,No,víš je to trochu složitější a neuvěřitelné."
,,Nejprve se tě zeptám na nadpřirozeno."
,,No...Moc tomu nedám."
,,Slibuješ mi,že ať ti řeknu cokoli budeš mi věřit?"řekl jsem
,,No samozřejmě,i tu největší věc,která by nedávala smysl."
,,Tak já začnu tím,jestli jsi slyšela o tom obřím psovi co běhal po městě?"
zeptal jsem se mírně.
,,Ano,dávali to ve zprávách."odpověděla
,,No a myslíš,že to nemusel být pes?"
,,Podle toho jak byl velký a jak vypadal je více pravděpodobné,že to nebyl pes,ale takzvaný vlkodlak."
Po těchto jejích slovech se mi trochu uvolnil pocit co mě stahoval zevnitř.
,,Možná to bude znít šíleně,ale vlkodlak to skutečně byl.A mě poškrábal a teď to má své důsledky."
,,Doufala jsem,že jsou vlkodlaci skuteční.Co ti teda je?"
Projistotu jsem si ráno vzal mé pružné oblečení.
,,Pojď za mnou,něco ti ukážu."řekl jsem
,,Tak jo."řekla
Šli jsme kousek dál,za baráky,kde byla paseka a les,stejně jako za naším domem.Dovedl jsem jí na paseku a řekl ať nikam nechodí, a ať se pořádně divá.Vyhověla mi.Já si stoupl nějaký kus od ní,zaťal jsem zuby a už to bylo.Tentokrát na mě zůstalo všechno oblečení,což jsem byl díkybohu rád.Laura na mne koukala vyděšeným,ale zároveň užaslým pohledem.Proměnil jsem se zpátky a čekal na její reakci...