Plna temnoty

3

Hlava se mi motala a obraz před očima si vždy dal několik vteřin načas než se pořádně zaostřil. Po krátkém balancování jsem musela znovu zapadnout do peřin a až na druhý pokus jsem se udržela na nohou a nejistými kroky se vydala k toaletce. A zatímco od chodidel mi šel do těla nepříjemný chlad, v břiše nahlas kručelo a smysly stále ještě nepracovaly tak, jak by měly, jsem si slibovala, že napříště si na šampaňské dám doopravdy pozor, ostatně jako po každém takovém večírku. Ostatně i jako po četných osamělých večerech, kdy se mi podaří přesvědčit někoho z kuchyně, že otec si nevšimne chybějící láhve vína či pár skleniček whisky. Jednoduše jsem se chovala a měla stejné myšlenkové pochody jako každý člověk s větší láskou k alkoholu, který kdy chodil po Zemi. 

Kde je ale služebná nebo matka? Proč je tady takové ticho, vždyť za necelou hodinu už odbije poledne a za okny je až bolestivě krásné počasí- vzduch venku sice musí být mrazivý, ale Slunce září v největší síle, kterou může v tomto ročním období vyvinout a barevné podzimní listí je až kýčovitě krásné. Možná že matka se šla projít a užít si trochu času o samotě, ale to se jí nepodobá- někdy si říkám, že společnost ostatních lidí je pro ni stejně důležitá a nepostradatelná podmínka k životu jako spánek nebo jídlo. I když z vlastní zkušenosti musím s hrdostí potvrdit, že i bez jídla se dá žít celkem obstojně, vlastně naopak mnohem lépe... Při této myšlence mi ale křečovitě zaškube v břiše až se musím předklonit a jen se modlím abych nezvracela. Pokud dnes nechci omdlít hlady  a nezpůsobit zbytečný povyk, musím do sebe něco dostat, reakce svého těla znám už moc dobře.

S tím rozhodnutím beru do ruky těžký kovový zvonek, abych přivolala služebnou nebo komornou Anju nebo vlastně kohokoliv, kdo by mi pomohl dát se do pořádku, ale na poslední chvíli se zastavím. Pod zvonkem byl totiž do té doby položený složený lísteček levného papíru, očividně umístěny tak, abych ho nepřehlédla po nadzvednutí zvonečku. Zamračila jsem se až se mi mezi obočím vytvořila nevzhledná rýha, za kterou by mě matka rozhodně nepochválila. Můj mozek ještě nebyl dostatečně probuzený a čilý, aby mi vůbec nabídl nějaké možnosti od koho by vzkaz mohl být nebo co by mohlo být jeho předmětem, takže ho jen bez přemýšlení zvedám a kvůli lehce třesoucím se rukou nemotorně rozkládám do obdélníčku velikosti kapesní bible.

Vzkaz je jednoduchý a až příliš stručný, osahuje jen tři slova: ,,Pravé poledne, voliéra", přesto si ale díky němu vzpomenu na docela neobvyklou část včerejšího večera, naši mladou služebnou navlečenou do nevhodných šatů, která mi nabízí pomoc a tváří se kdovíjak důležitě. Teď už mě ale opustilo rozhořčení, které jsem pocítila včera nad touto situací, jako spíše nepochopení a bohužel i trochu zvědavosti. Navíc si ani nejsem svými vzpomínkami jista a nevím, jestli si mohu úplně věřit, vzhledem k počtu skleniček které mi včera prošli pod rukama a vzhledem k bolesti a třeštění v mé hlavě. Přesto se mi to vůbec nelíbí a nebýt toho slabého zvědavého hlásku, který mi našeptává, že podobným příležitostem bych měla dát alespoň šanci, že nikdy nevím jaké možnosti se přede mnou otevírají, lístek bych nejraději vyhodila a v průběhu dne si nechala služebnou, kterou ani neznám jménem, předvolat a pořádně ji vyčinila. Na pár vteřin silně zavřu oči a nakonec si dovolím své rozhodnutí ještě posunout a ignorovat lístek dokud se nebudu muset bezprostředně rychle rozhodnout. Vhodím ho tedy do malé šperkovnice pod zrcadlem a silně zatřepu s odloženým zvonkem. 

Do půl minuty stojí ve dveřích Anja s červenými tvářemi, zastřeným pohledem a přihlouplým úsměvem. ,,Dobré ráno slečno, tak se do toho pustíme, ne? Podle toho jak vypadáte jste si včerejší večírek skutečně užila.." Laškovně zamrká a já si unaveně pomyslím, jestli její přístup ke mě opravdu není příliš neprofesionální a jestli si nedovoluje přespříliš. Nakonec jsem nad tím ale mávla rukou a požádala ji o kávu, ovoce a porci vajec. Její úsměv se po mých slovech ještě rozšíří  je tak upřímný a nakažlivý, že se musím usmát také. Jsem ji za tu pozitivitu vděčná.

,,Jistě slečno, připravím vám koupel a jen co se umyjete, budete mít snídani připravenou. Jaké šaty si dnes chcete obléct? Raději nic tmavého, aby se nezvýraznilo jak jste bledá.." Pozvedla jsem pravou ruku abych ji zastavila dřív než pomalu vyloučí všechny možné šaty, které bych si mohla vzít a zavrtím hlavou. ,,Anjo prosím, připrav mi hlavně nějaké teplejší, chci se jít projít do města a strávit venku delší čas, děkuji." Divoce zatřásla hlavou až se jí vlnité pramínky rozkmitaly a s mnohými slovy ujišťující mě, že porozuměla vykročila opět z mého pokoje. Anja má většinou klidnou povahu a často se zamyslí víc, než by bylo potřeba a v důsledku toho ji pak unikají všechny její povinnosti, ale rozhodně nikdy není takhle roztržitá a nepozorná. Možná se ale také jen hůře vyspala nebo má za sebou nabitou noc, však právo bavit se není vyhrazeno jen bohatým.

Během následující hodiny tedy podstupuji úplné očistě těla, nanášení vyživujících krémů na pleť a voňavých olejů a jako zlatý hřeb vchází Anja s velkým tácem s mou snídaní. Jistě, musela jsem se několikrát nadechnout než jsem se do ni pustila a sníst ji mi trvalo tak třikrát déle než komukoliv jinému, do toho jsem se ze všech sil snažila ignorovat kradmé pohledy mé komorné, ale nakonec jsem se skutečně cítila lépe. Potlačit otravné myšlenky, že to byla chyba, dnes nebylo ani tak těžké, vzhledem k narůstající zvědavosti a vzrušení ze setkání s mladičkou služkou.  

Kráčela jsem rychlým krokem a jak jsem se přibližovala k ptačí voliéře přepadaly mě pochyby, zdali se nechovám hloupě, neženu se snad do nebezpečí? Nic by se nestalo kdybych teď udělala čelem vzad a skutečně se šla projít do města, jak jsem namluvila Anje. Ale dřív než jsem se mohla podobným vystrašeným myšlenkám poddat, zpoza rohu vyšla ona mladá služebná. A dnes byla skutečně jen služebnou- oproti včerejšímu večeru kdy by mohla být manželkou bohatého šlechtice, nebo dědičkou snad i významnějšího rodu, dnes ve svém bílém čepečku, bez jediné známky líčidel a v jednoduchém černobílém úboru nepřitahovala pražádnou pozornost. Jediné co se vymykalo jejímu vzhledu byla sebevědomá a vznešená chůze, zdvižená brada a přímý pohled do očí, který mi vehnal krev do tváří. Musím se vzpamatovat, přeci já jsem tady šlechtična, ona jen škrábe brambory v kuchyni a utírá prach. Nebo snad ne?

Došli jsme k sobě, já ji mírně pokynula hlavou zatímco ona předvedla ukázkové pukrle, pohled pokorně směřující k mým botám. Jen co se ale narovnala už zas byla tou hrdou mladou ženou, dokonce s lehkým úsměvem, který jsem si vykládala jako drzý. Užuž jsem se chtěla nadechnout a vzít situaci do svých rukou, ale předběhla mě.

,,Slečno, jako první se vám musím omluvit za přehnané tajnosti a nedostatečnou upřímnost.." Její sebevědomý přímý pohled, lehký úsměv a hrdý postoj mě naštval, proč se chová jako kdybychom si byly rovné? ,,Uvědomuješ si, že za to, co tady předvádíš tě mohu vyhodit z naší domácnosti? Že mohu zařídit, aby tě nevzali v žádné jiné? Že to je naprosto nepřípustné?" Byla jsem se sebou spokojená, protože skutečně párkrát zamrkala a lehce se stáhla do sebe. Když opět promluvila, její hlas byl tišší a snad se i lehce třásl. 

,,Jak jsem včera řekla, ráda bych vám pomohla a nabídla jistou.. zkušenost" Zahleděla se mi do očí a rychlým pohybem si vyhrnula rukáv na levé ruce až k lokti. Při pohledu na něj jsem zalapala po dechu a ustoupila o krok dozadu. Malá černá vypálená podkova se na mě smála a mě velice pomalu začal docházet význam jejích včerejších slov o klientech. ,,Snad mi nenabízíš práci u.. společnic?" Byl to nejmírnější možný výraz pro to, o čem se bavíme, ale přesto jsem ho téměř zašeptala. ,,Přesně to vám nabízím, slečno."