Plna temnoty

2

Procházím se rozlehlou zahradou přiléhajícímu k našemu sídlu a vychutnávám si vše do nejmenšího detailu. Do plic nasávám mrazivý vzduch, který mě šimrá na tváři a každý milimetr odhalené kůže pod jeho vlivem mě brzy štípe. Slunce již dávno zapadlo, ale z hvězd je zatím vidět jen Jitřenka, okolí je zahalené do tmavé modrého saténu a já si přeju se v něm rozplynout, být jen siluetou v té mrazivé jemnosti. Chodníčky a cesty jsou lemované keři, ale vzhledem k pokročilé roční době nic nekvete, jen se pomalu připravuje na dlouhý zimní odpočinek. Však nanejvýš za dva měsíce bude celá naše zahrada i okolí pokryto bělostným sněhem. 

Zhluboka nasaju vzduch a zrychlím krok, matka by neměla radost kdybych se zdržela jen o pár minut. A ještě ke všemu zdržení kvůli procházce, kdybych se alespoň šlechtila před zrcadlem jako ona, mé sestry nebo ostatní dívky, které budou přítomné na dnešním večírku a se kterými bych měla soupeřit o pozornost mladých i starších, hlavně bohatých džentlmenů. Ba ne, nesmím si dovolit přijít pozdě a ještě s mrazem zčervenalými tvářemi, nudlí u nosu a uvolněnými pramínky vlasů z už tak nepříliš komplikovaného účesu. 

Dojdu přímo do středu zahrady a na chvíli stojím v kruhu, ze kterého vede osm úzkých chodníčků na všechny strany. To místo má své kouzlo, svou symetrii a dokonalost, o které se mě může leda zdát. Zamířím na chodník směřující na sever a ještě trochu zrychlím. Po pár minutách konečně přicházím k voliéře, která už teď kvůli počasí musí být opatřena sklem, izolována a speciálně vytápěna, aby papoušci žijící uvnitř měli šanci na přežití zimních měsíců. Otevírám dřevěná dvířka a ocitám se v úzké chodbičce, po stranách klece a za nimi přesně sto dvaapadesát různě starých jedinců papoušku- andulky, korely, kakadu a jedna ara. 

Konečně vydechnu. Najednou jakoby ze mě opadlo veškeré napětí a špatná energie nasbíraná z celého dne a dokonce si dovolím se i upřímně usmát. Jen tady, mezi těmi krásnými a z mého pohledu majestátnými tvory si dokážu odpočinout, nemyslet na nic špatného a doopravdy být spokojená. Bříšky prstů přejedu po kovové mřížce a tichým hlasem promlouvám ke svým společníkům. A oni naslouchají, mlčí, a to přesto, že většina z nich umí pár slov a za jakékoliv jiné situaci by se předháněli a soutěžili, kdo dokáže udělat největší rámus a získat nejvíce pozornosti. Teď jsou ale v klidu a dávají prostor mně, mým slovům a já mám dojem, že na rozdíl od všech mých lidských společníků mi naprosto rozumí, ale přesto mě nesoudí. Vyprávím o úspěšném vyhýbání se večeři, o siru Lorenzovi, který se mi začal před týdnem dvořit prostřednictvím dopisů, z čehož jsem rozčarovaná a nakonec si postěžuji na povinnost zúčastnit se další večerní sešlosti plné hudby, planých řečí a horou dobrého jídla, ze které si já však nedám ani sousto. Nechám ze sebe slova vyplynout tak, jak mi celou dobu ležela na srdci a když za pár minut odcházím, cítím úlevu i vděk, vím, že dnešek přežiju.

K sídlu rodiny Conrádových dorazíme s matkou a dvěma staršími sestrami za necelou hodinu, dokonce dříve než bylo původně v plánu. Matka pravděpodobně nechce promarnit ani minutu, kterou může strávit mezi zlatými podnosy přetékajícími nejrůznějšími pochutinami, skleněnými lustry, barevnými a šustícími šaty krásných dam a zatočenými knírky vážených pánů. Zatímco ona a pravděpodobně většina přítomných na takovém místě ocitá v sedmém nebi, já začínám cítit známý nával horka, zrychleně bušící srdce a jen hlubokými nádechy a výdechy dokážu narůstající paniku ovládnout a dokonce se zářivě usmát na staršího muže, který nám po vstoupení do velkolepého sálu odebral kabáty a popřál příjemnou zábavu..

S matkou a sestrami se střetneme pohledy, mírně na sebe kývneme a všechny čtyři se vydáme na jinou stranu sálu. Už ani ve společnosti cizích lidí, dokonce ani tak významných jako všichni šlechtici kolem nás, nepředstírá naše rodina dobré vztahy a pospolitost.