Straší ti v základně?

-7-

Rozhovor s Pepper, kterého se Tony tolik obával, nakonec proběhl překvapivě hladce. Ostatně, když vám život zachrání duch, pozbudete motivaci shánět psychiatra, aby vám jeho existenci vymluvil.
„Takže tohle byl ten důvod, proč jsi začal shánět exorcistu?"
„Tenhle požadavek ruším! Ukázalo se, že mít v týmu ducha, je neobyčejně výhodný!" pokoušel se Tony žertovat, přestože byl pořád ještě vyklepaný z toho, že mohl o Pepper přijít.
„Tony ... Tony, je naprosto v pořádku, být z toho rozhozený. Nevím, jak je to možné, ale evidentně se to opravdu děje, já jsem taky ještě v šoku z toho, co jsem viděla a to jsme si se Stevem ani nebyli zvlášť blízcí. Takže chápu, jak těžké je to pro vás – pro tebe!"
„Proč zrovna pro mě? Ano, vyděsil mě k smrti, protože mám slabý srdce, ale zas takový kamarádi nejsme!"
Pepper se na něj přísně podívala: „Jediný důvod, proč jste se vy dva vždycky tak hašteřili, byl ten, že jste jeden na druhého měli nesmyslné nároky a očekávání. Naprosto nesrovnatelně vůči ostatním v týmu. Zřejmě máte šanci zkusit to znova a lépe."
Tony se na svou nastávají zkoumavě zadíval, Pepper ho nejvíc štvala, když měla stoprocentní pravdu: „No jo, co mám s tím bláznem, příliš paličatým, aby normálně umřel, dělat? Vsadím se, že se tady co nejdřív zjeví, aby se omluvil, že tě polekal a nejspíš ti vele zdvořile poděkuje, jakej jsi mu zařídila krásnej funus."
Pepper se při pohledu na Tonyho otrávený obličej rozesmála: „No tak to udělá, teď už se nevyděsím. Jo a měli bychom asi upravit zasedací pořádek na naší svatbě a nechat někde vedle Barnese volnou židli."
„Hele, ale on už nepotřebuje sedět. Může se vesele vznášet a ... dobře, je to zdvořilý a pár novinářům z toho začnou šrotovat kolečka v hlavě. Takže si mě chceš pořád vzít? I když vidím mrtvý lidi?"
„Nejsi sám! A pojď ke mně ty můj génie, hrozně jsem se bála!"
Tony Stark zůstal s Pepper přes noc a ráno se neochotě odhodlal vrátit na základnu. A to až po té, co ho armáda doktorů ujistila, že je jeho snoubenka naprosto v pořádku a Pepper ho doslova vykopla ven: „Budu mít spoustu práce, tohle je píárová noční můra a ty bys tu jen chodil jak tygr v kleci a vztekal se. Jestli budeš moct být k něčemu užitečný, zavolám a jinak se uvidíme v pátek večer."
Když už měl sebou oblek, zpátky na základnu se Tony proletěl a jelikož věděl, že je Pepper OK, už zase dostával roupy. A pitomé nápady.
„Koncem týdne se má vrátit naše hmyzí duo. Chtělo by to nějaký stylový uvítání! Co kdyby ses Steve změnil třeba na baletku v růžový tutu nebo tak něco?" zeptal se, jakmile seděl s ostatními ve společné obývačce a odbyli si otázky na téma, jak se má Pepper a jak dopadla krycí akce.
„Ale já se neumím proměňovat, Tony!"
„Jak to, že ne? Když ses mi prvně zjevil, měl jsi bojový oblek, verzi z šestnáctýho roku, pak jsem tě viděl v běžecký teplákovce, džínách a triku, ..."
„Ale jsem to pořád já, neumím se proměnit v něco, co jsem nikdy nebyl. Můžu měnit svůj vzhled a oblečení jen v rámci toho, co jsem v životě opravdu nosil – jednu dobu jsem měl plnovous, můžu svou viditelnou podobu změnit, abych ho zas měl, ale nikdy jsem neměl knírek, takže si ho nemůžu „přičarovat". Jasný?"
„Hm, to je škoda." bručel zklamaně Tony, ale Bruce i někteří další vrtěli nesouhlasně hlavou: „My máme v životě málo adrenalinu, co Tony? Už takhle to bude pro Scotta a Hope slušný šok. A co kdyby s nimi náhodou dorazil i Hank Pym, je to starší pán, mohlo by to s ním seknout!"
„Ale no tak! Všichni jsme se vyděsili a začali pochybovat o svým zdravým rozumu, jen Lang o celou tu švandu přišel. Přece to tak nenecháme!" pokračoval vehementně Tony, ale odpovědí mu bylo jen ticho a rozpačité výrazy.
Nakonec ho vzal Rhodey kolem ramen: „Já chápu Tony, že jsi prodělal velký strach o Pepper a chceš se odreagovat vtipem na cizí účet, ale fakt to není ideální nápad."
Tony zahanbeně přikývl a všichni se zas pomalu rozešli za svými povinnostmi. Poslední opustili obývačku Rogers s Barnesem a Tony měl pocit, že mu bývalý Zimní voják věnoval významný pohled.
Zbytek dne měl Tony spoustu práce, krom desítek plánů na upgrade různého vybavení se stále snažil rozlousknout problém komunikace s duchem během akce. Ale dvacet minut po půlnoci musel přiznat porážku. Oči se mi klížily a on stále nebyl ani o krok blíž k řešení. Odpotácel se do svého apartmá, poslal Pepper esemesku na dobrou noc, svalil se do postele a byl tuhý.
Zjevně mu události posledních dnů dávaly zabrat, protože ráno totálně zaspal a vzbudil ho až naléhavý hlas jeho věrné Friday: „Šéfe, quinjet se Scottem Langem a Hope van Dineovou za dvě minuty dosedne na přistávací plochu základny."
„Sakra, kolik je hodin?"
„Půl deváté dopoledne, šéfe!"
„Cože, to jsem prospal osm hodin v kuse?"
„Už to taky vypadá, šéfe!"
Tony se honem oblékl a spěchal do kuchyně, aby si stihl dát alespoň kafe, než se s Hope a Scottem přivítá. Když už nemůže mít svůj úvodní vtípek, hodlal celou situaci uvést alespoň nějakou vtipnou průpovídkou, jenže k tomu nutně potřeboval kofein.
V kuchyni nebyl první – v tuhle hodinu žádný div. Na barových stoličkách kolem ostrůvku seděli potměšile se tvářící Sam, Nataša a Bucky a mezi nimi se choulil malý, hubený kluk, kterého Tony nikdy v životě neviděl.
Promnul si si oči a podíval se ještě jednou, jestli se mu to nezdá.
Kluk tam stále seděl, košile mu byla příliš velká, řídká blond ofina mu padala do tváře a z pod ní na Tonyho hleděl pár povědomých modrých očí.
Než se v Tonyho mozku, deprivovaném nedostatkem kávy, spojily ty správné neurony, vpadli do kuchyně i Scott s Hope a Sam Wilson je pozdravil: „Ahoj hmyzáci! Za dobu, co jste byli pryč, nastaly nějaké změny. Pozdravte staronovýho člena týmu."
Křehoučký blonďák jim s plachým úsměvem zamával, a protože Pymovi chráněnci na rozdíl od Tonyho svůj ranní životabudič zřejmě měli, po vteřině šokvaného zírání oba zaječeli.
Banda u kuchyňského ostrůvku se rozesmála a Tony se taky přidal.
„Tak mě jste to zatrhli a zatím si z Langa a Hope střílíte sami?" ptal se na oko ublíženě. Nataša se Samem jen pokrčili rameny: „Ty sis užil svých 5 minut srandy, když jste to sladké tajemství sdělili nám, takže, kdy Bucky přišel s tímhle nápadem ..."
„Cože? Ty Barnesi?"
Jmenovaný se ušklíbl a pravil: „S čím, člověk nedokáže hnout, z toho si aspoň musí umět udělat prču!"
„Tak dost! Může nám konečně někdo smysluplně a nejlépe anglicky vysvětlit, co se to tu děje a kdo je tenhle skrček, co vypadá jako Steve Rogers před sérem?" rozčílila se Hope ze svého místa na prahu kuchyně, zatím co Scott opatrně vykročil do místnosti, zvolna se přibližoval k ostrůvku a dílem zvědavě, dílem podezíravě si tu záhadnou existenci měřil. Nakonec se pokusil do Steva šťouchnout prstem a znovu vyděšeně zaječel, když nenarazil na žádný odpor a jeho ruka prošla vzduchem.
„Scotte! Ale tohle už není vtipný! Co je to? Hologram?" rozčilovala se dál Hope, tak se Steve přeměnil zpátky do své svalnaté podoby a vykouzlil svůj charakteristický úsměv alá retrívr.
„Omlouvám se vám, ale už jsem tu vyděsil skoro všechny, tak je nefér vás vynechat. A ne, nejsem hologram, nevím jak je to možné a co se přesně stalo, ale zkrátka jsem zpátky jako ... asi pro mou současnou existenci není vhodnější označení než duch."
Scott otevřel překvapeně pusu: „Wow!" a Hope si prohrábla vlasy: „Na tohle potřebuju další kafe!"
„Moje řeč!" vyskočil Tony a hnal se ke kávovaru.
Teprve když byl hotový první šálek pressa, usadila se Hope váhavě k ostrůvku a ostře se zadívala na Steva: „Měla bych se omluvit za toho skrčka?"
„Proč? Však je to pravda, byl jsem skrček a taky chcípák." usmál se Steve a Bucky neopomněl dodat: „Zatraceně paličatej chcípák!"
„Ale překvapilo mě, že jste tak rychle zařadili mou předsérovou vizáž."
„Scott je váš velký fanoušek, hodně o vás vykládá Cassie. Ukazoval jí články a fotky z internetu, tomu se nedalo uniknout."
„Chápu to správně, že vy moje fanynka nejste?"
Hope nakrčila obočí: „Vlastně jsem si na vás nestačila udělat názor. Osobně jsme se setkali jen dvakrát. Nejdřív jste zatáhl Scotta do průšvihu a následně do vězení. Ale taky jste ho z vězení vysvobodil a nakonec se nechal v podstatě umlátit, abyste nám ostatním poskytl čas k akci. Takže výsledné skóre je fifty-fifty a teď ..." Hope zaváhala, jak pokračovat, tak to za ní dořekl Steve: „Teď, když máte nečekanou šanci udělat si vlastní obrázek, chcete vědět, jestli je ve mně víc než obsah nějaké zkumavky."
Scott se zamračil – jak může Hope pochybovat o jeho hrdinovi, ale jeho přítelkyně se pobaveně ušklíbla: „Tak nějak, pane Rogersi."
„V tom případě bude dobrý začátek, když mi budete říkat Steve!"
Napřáhl k ní ruku a dodal: „Nebojte se, teď to půjde!"
Široce se usmála: „Těší mně, Hope!"