Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

17 - Koupel

„Děkuju Luisy, jsi moje spása!" poděkovala jsem a hned se zarazila. „Teda, doufám, že nevadí, že ti tykám a říkám jménem. Pokud jo, řekni a já hned přestanu." Blekotala jsem jedno přes druhé a Luis se jen usmíval.

„To je v pořádku, slečno, budu rád, když mi budete říkat jménem." Usmíval se a jeho dobrá nálada byla nakažlivá i přes veškeré vyčerpání pohlcující moje tělo a mysl.

„Tak se na něčem dohodneme Luisy, ano? Když tě můžu oslovovat Luis, tak ty mě budeš říkat Robyn, ano?" Už jsem k němu natahovala ruku. Stiskl ji a pokýval hlavou ve znamení souhlasu.

„Dobře, slečno," vychrlil a hned se zarazil, vykulil oči, když si uvědomil, jak mě oslovil. „Robyn."

A já vyprskla smíchy. Z toho jak se hned opravil. Byl opravdu roztomilý.

„Luisy, můžu tě o něco poprosit?" zeptala jsem se, a když přikývl, pokračovala jsem dál. „Já bych tuhle horu ledu potřebovala ve své vaně."

Vykulil oči a přejel pohledem po celém mém těle, od hlavy k patě a zase zpátky. Následně se jeho tváře zbarvily do mírného červeného odstínu, když si všiml, že jsem jeho pohled, to jak si mě prohlédl, zpozorovala.

„Nechci s ním dělat žádné čuňačinky," zasmála jsem se. „Ale moje tělo je v jednom ohni, svaly mě pálí a mám pocit, že jestli to rychle nepřejde, asi se z toho zblázním. Proto potřebuju ten led. Potřebuju se do něj naložit."

No tohle asi taky nevyznělo úplně nejlíp, ale co se dá dělat. Dívala jsem se na Luise, který pořád stál před vchodem do mého hotelového pokoje a váhal. Dokázala jsem si dost dobře představit, že přemýšlí, jestli jsem se nezbláznila nebo to opravdu myslím vážně.

„Ehm..." odkašlal si. „Takže ten led přesuneme do vaší vany?" zeptal se mírně s povytaženým obočím vzhůru.

To už jsem rychle kývala na znamení souhlasu, popadla ho za ruku a tahala za sebou do pokoje. Sotva stihl chmátnout po madle vozíku s ledem a už se řítil se mnou směrem ke koupelně. Dveře za náma s rachotem zapadly.

Zastavila jsem se až těsně před vanou a ohlédla se na zděšeného Luise vedle mě. Toho chudáka jsem nespíš totálně pohoršila a vyvedla z míry. Mírně jsem se na něj usmála a poprosila ho, zda mi pomůže ten led dostat do vany. Já a moje zubožené svaly bychom to dnes samy nezvládly.

Když byl veškerý led přesypaný, začala jsem k němu připouštět stejně ledovou vodu. Celá koupelna se v tu chvíli proměnila v nepříznivou ledově působící šílenost. Všude panoval chlad. Po rukou mi běhal mráz a chloupky mi stály snad i na zadku. Oklepala jsem se, přestože jsem věděla, že právě tohle potřebuju. Nebylo nic lepšího a míň drastického, co by mi tak rychle pomohlo.

„Děkuju Luisy, teď už to zvládnu sama."

On se jen usmál, trochu nevěřícně koukajíc na vanu plnou příšerně studené vody a ledu, a vydal se pryč z mé koupelny a mého pokoje. Jakmile jsem slyšela zaklapnout dveře, okamžitě jsem rozepla zip kombinézy a shodila ji ze sebe. Na těle mi zbyla pouze sportovní podprsenka a kalhotky. Nic víc, nic míň. Zhluboka jsem dýchala.

Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.

A pořád dokola. V duchu jsem si opakovala, že tohle zvládnu, že mi to pomůže a ta bolest, když se ledová tříšť dotkne mé rozpálené bolavé pokožky a svalů, nebude tak hrozná. Za chvíli určitě zmizí. A s ní zmizí i bolest svalů z vyčerpání a starých zranění.

Přibližovala jsem se k vaně plné ledu a zkracovala vzdálenost mezi námi. Husí kůži jsem měla po celém těle, pokrývala každičký kousíček mé pokožky. Zvedla jsem nohu, tu jež hyzdily jizvy a zranění, protože kdybych prvně pozvedla tu zdravou, neudržela bych se vzpřímeně.