Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

16 - Jen já a hokej

Nabrala jsem vzduch do plic a pokusila se vytěsnit všechno okolo, když jsem společně s Owenem dobruslila k ostatním. Musela jsem přemáhat vlny děsu, které se snažily mě pohltit. Ale já se zařekla, že to nedovolím. Znovu už ne.

„Tak co to dneska bude, trenérko?" zeptal se provokačně Zach a přehodil mi svojí paži okolo ramen. Nemohla jsem si pomoct, ale v mnoha situacích mi připomínal Ramba. Oba dva byli totálně stejně praštěný a oba dva měli svoje místo v mém srdci.

„Chtěla bych se na vás podívat při střelbě," vychrlila jsem a ihned si uvědomila, že jsem neřekla nic moc moudrého a nečekaného. Vlastně se to dalo naprosto čekat, když jsem se měla na tréninku zaměřit na útočníky. Zakoulela jsem očima sama nad sebou, když se na mě všichni nechápavě dívali. „Chci se podívat na techniku. Rychlost střelby, úhly, náznaky, pokleky, veškeré vaše předispozice."

„Chystáš se nás zase poučovat, jak máme dělat svoji práci, princezničko?" pronesl Wess rádoby drsným tónem a postoupil do popředí. Můj pohled se ihned přesunul k němu. Zadívala jsem se do jeho očí. Temných studní, které dnes opět jiskřily. Stejně jako dřív, tak jak jsem si je pamatovala. Děsivé a dechberoucí zároveň.

Ať už mohla jeho slova působit drsně, nepřejícně nebo provokačně, já v nich cítila náznak úsměvu a laškování. Snažil se mi připomenout jedno z našich prvních setkání, kdy na mě útočil a snažil se mě otrávit tak moc, abych to vzdala. Tehdy to byl „debil" Wessley. Ovšem dnes to byl „rýpal" Wessley. Ten se mi líbil.

„To si piš," mrkla jsem na něj a šťouchla ho nataženou hokejkou do brusle. Ovšem Wess byl rychlejší, zohnul se, popadl moji bauerku a mírně za ní zatáhl. Nečekala jsem to a málem si na těch růžových pohromách, které jsem měla obuté, rozbila čumák.

Zavrávorala jsem a pár přešlapy se snažila udržet rovnováhu. V koleni mi zacukalo a neposlušné svaly se stahovaly od bolesti. Nic ale tu chvíli nemohlo zkazit. Ani ta zatracená bolest. Wess se mnou žertoval. Snažil se mě rozesmát. Škádlil mě. Povzbuzoval mě. Snažil se mi celou situaci ulehčit.

Wess se mnou flirtoval.

A já chtěla flirtovat s ním.

„Tak za tohle půjdeš první!" pronesla jsem rádoby naštvaným tónem s probublávající autoritou. Dařilo se mi to ale asi tak moc, jako kdybych se teď rozhodla naučit se závodit na čtyřbobu – naprosto vůbec. Wess se zasmál, popadl hokejku a rozjel se proti prázdné bráně. Puky byly rozházené všude možně po gumové ploše pod našima nohama. Divila jsem se, že se na ní chovají naprosto stejně jako na ledu. Možná měly trochu pomalejší odpich, ale jinak jim nic nebránilo.

Wess nabral rychlost, přešlápl, napřáhl se, až se jeho hokejka prohnula. Vystřelil a já měla pocit, že se bauerka musela zaručeně zlomit.

Nezlomila.

Nebyl tam brankář, takže puk doletěl přímo do středu branky a zapadl do sítě, bez jediného zaváhání nebo vychýlení z dráhy. Vše se odehrálo tak rychle, ale můj rentgenový a plánovací mozek si celé Wessleyho počínání pamatoval. V hlavě jsem viděla, jak se zapřel pravou nohou a nechal ji za sebou, jako oporu. Levou pokrčil, mírně, ne moc. Přehrábl si po hokejce, aby si ji přichytil níž a mohl do rány dát větší sílu. Přesto se mu ale bauerka prohnula téměř až do neúnosného úhlu. Jen setiny milimetrů ji musely dělit od prasknutí.

V nabrané rychlosti po střelbě udělal otočku a obratem se vrátil k nám. Kousíček ode mě zabořil do gumové plochy pod našima nohama zadní brzdu kolečkových bruslí a zastavil. Být na ledě nahodí mě sprškou ledových krystalků, které by se rozletěli do okolí v okamžiku, kdy by zařízl ostří brusle do ledové plochy pod ním.