Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

15 - Klení místo pozdravu

„Na to jsem rozhodně nezapomněl," uculil se Zach a já věděla, že přijde odveta. „Ale to, že není žádná květinka sis z nás vyzkoušel nejvíc ty." S těmi slovy poplácal pro změnu Zach záda Wessovy.

Ten se však neurazil, jak jsem si na vteřinu myslela. Ne. Připlácl si dlaň na hruď v místě, kde má pod hrudním košem srdce a předstíral, že ho to ranilo.

„Au," zaskřehotal. „To bolelo." Ale ve tváři se dál ušklíbal. Zírala jsem na ně, dokud se za námi neozval hřmotný trenérův hlas.

„Přestaňte se předvádět princezničky a začněte makat," zahřímal. „Toressová pohni zadkem sem dopředu."

Při zmínce mého jména jsem vystřelila pohledem k trenérovi, který stál na nábřeží také ve své trenérské uniformě a přejížděl pohledem po všech hráčích, jakoby počítal, jestli má všechny své svěřené ovečky pohromadě a nikdo nechybí.

Rychle jsem vykročila směrem k němu a po cestě ještě minula Wesse. Dělilo nás od sebe jen pár kroků. Díval se na mě a když jsem procházela okolo, mrknul a potichu ale se silnou artikulací, tak abych si byla jistá tím, co řekl, mě pozdravil.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale moje nohy nezastavovaly, šli dál směrem od něj a já byla po našem včerejším setkání ještě dost v šoku, že jsem se zmohla jen na otočení hlavy a úsměv. Úsměv, který mi rozzářil celý obličej a vydržel mi na obličeji po celou dobu rozcvičky.

Z tváře mi zmizel až při běhu, který jsme měli absolvovat před přesunem pro hráčské vybavení. Ta vzdálenost byla šílená. Dřív bych neměla sebemenší problém, ale dnes... Koleno protestovalo, svaly pálily jako čert a já si v duchu nadávala do největší idiotů, ale nevzdávala jsem to. Už ne.

Trenér mi nabízel, že nemusím dělat vše co tým, že jsem trenérka a navíc jsem měla pochroumané koleno, ale to mě ještě víc pobídlo k popření skutečnosti a zatnutí zubů. Tvrdila jsem mu, že to zvládnu. A tak jsem běžela dál.

Když jsme doběhli zpět k hotelu, opřela jsem se zády o dřevěné hrazení, kde se včerejší večer opíral Wess a snažila se popadnout dech. Dlaněmi jsem svírala stehna a snažila se je promasírovat. Plíce mě bodaly a vzduch, který jsem do nich těžkými nádechy nabírala, pálil. Můj hlas chraptěl a přála jsem si jediné – kafe a postel.

„Jsi v pohodě, Robyn?" zeptal se mě starostlivě Owen. Zvedla jsem k němu hlavu, ale až poté, co jsem se zhluboka nadechla a byla si jistá, že na místě neomdlím. Snažila jsem se na něj dokonce i usmát.

„Jasně. Jsem v pohodě, jen se potřebuju vydýchat," odpověděla jsem. Můj hlas však zněl jako hlas zpěváka metalové skupiny, co denně kouřil čtyřicet cigaret a vypil láhev tvrdého místo snídaně. Zakašlala jsem ve snaze to napravit.

Owen na mě pochybovačně pohlédl. „Seš si jistá?" zkoumal každý kousíček mého těla. Ale ne jako bych byla sexuální objekt, ne to vůbec. Byl to starostlivý pohled. Můj nepřesvědčivý výkon ve lhaní ho neoklamal.

Rozhodně jsem kývla na souhlas, že jsem v pohodě a napřímila se. V tu chvíli mi kolenem projela palčivá vlna bolesti, že jsem měla co dělat, abych se neohnula znovu, tentokrát však zoufalstvím.

Zatraceně!

Měli jsme půl hodiny na to dát se dokupy a připravit si vybavení. Poté nás čekal trénikový program napasovaný přímo na prostory Benátek. Byla jsem něco jako trenér, takže mě se převlíkání do hokejového mundůru netýkalo a tak jsem se rozhodla, že návštěva jídelny hotelu bude rozhodně lepší nápad než se plahočit nahoru do pokoje a pak zpátky dolů. To už bych prostě nemusela zvládnout.