Vylepšená čarodějka

8. Svobodná?

Běžela jsem tak dlouho že mě nohy už nechtěli nést, v boku mě píchalo s mé plíce vypovídali službu, zanedlouho se stromy začali rozestupovat a ukazovat mi velkoměsto, upřímně jsem netušila kde jsem. To mě ale neodradilo vydat se napospas městu které nádherně  zářilo ve tmě, neměla jsem tušení kde jsem nebo jak se co nejdál dostanu od Starka ale to mi bylo jedno. Jediné co jsem chtěla bylo to aby si o mě lidi nemysleli že jsem čarodějnice co umí jen ublížit. Už nějakou chvíli jsem šla jen tak městem když jsem dostala pocit že mě někdo sleduje, najednou jsem ve vzduchu ucítila ten svůdně sladký ale bohužel velmi chemický pach magie, asi půl minus po tom jsem ucítila i její přítomnost. Uviděla jsem jednu slepou uličku a tak jsem se do ní vydala, mířila jsem do ní schválně poněvadž i když sice byla slepá mířila na ní kamera a i když je Stark debil tak kamery ve městě má jistě pod palcem a jestli to je někdo z Hydry tak už jsem definitivně mrtvá. Zašla jsem na konec té uličky jako ironií osudu tu byla jen jedna lampa a ta zrovna blikala. Ani jsem se nestihla otočit když mi za zády promluvil známí hlas „Jak ze špatného hororu." povzdechla jsem si „Pietro?! Co tady děláš?" otočila jsem se a uviděla že Pietro stojí jen malí kousek ode mě „Šel jsem tě hledat, víš? Bál jsem se o tebe hledám tě už celý den od toho co tě odvedl Stark všem říká že jsi byla unavená že jsi šla spát ale nikomu nechtěl říct kde máš pokoj. Bál jsem se o tebe." do očí se mi nahrnuli slzy, spadla jsem na kolena na tvrdou a studenou zem. Začala jsem potichoučku brečet „On mě zavřel Pietro. Chápeš? On-on-o-" Pietro však byl už u mě a objímal mě „Já toho debila zabiju!" zakřičel, vyděšeně jsem se na nej podívala „Nechoď pryč." stisknul mě pevněji „Nikdy neodejdu, to ti slibuji." kývla jsem na souhlas. Po asi deseti minutách ticha jsem sebrala odvahu a promluvila „Co budeme dělat? Zpátky za Starkem se nevrátila a na ulici taky být nemůžeme." Pietro na mě hodil jeden z jeho vzácných pohledů kdy má všechno na háku „O něčem bych věděl ale musí to zůstat jen mezi námi." kývla jsem na souhlas „Pojď vezmu tě do náruče to bude rychlejší." znovu jsem automaticky kývla na souhlas. Do chvíle jsem v Pietrovo náručí usnula. 
Když jsem se probrala spala jsem vedle Pietra na manželské posteli Pietro na mě už dávno koukal a tak jsem si neodpustila poznámku „To na mě budeš koukat cely den? Nebo mi řekneš kde to jsme?" bylo slyšet jak se směje. „Tenhle barák jsme objevili před dávnou dobou spolu s Wandou. Společně jsme ho opravili, nikdo o něm neví, a to je asi 29 kilometrů od základny."  usmála jsem se na něj „Takže jsme všem nablízku ale zároveň o nás nikdo neví. To je úžasné! Můžeme si tady žít svůj vlastní život!" začala jsem se smát, Pietro se taky zasmál, nastala chvíle ticha. Zadívali jsme se jeden druhému do očí. Začali jsme se k sobě přibližovat jako když se v těch kýčovitých filmech přibližují pro polibek. Když mi došlo co se asi stane rychle jsem se z té euforie probrala „T-tak já asi půjdu udělat něco k snídani!" zvedla jsem se z postele a jen zaslechla Pietrovo „Jasný." a pak jak jeho hlava žuchla zpět do polštářů. Za zavřenými dveřmi jsem si oddychla, možná že jsem to chtěla ale je to ještě brzo bůh ví jak dlouho tu ještě spolu budeme času dost. Pomyslela jsem si naposledy a odešla jsem opravdu připravit něco k snídani.  Jestli takhle vypadá svoboda, tak se mi to líbí. I kdybych byla do konce svých dní v tomhle domku, svoboda je skvělá. Stála jsem před kuchyní když jsem se pořádně nadechla „Konečně jsem svobodná!!!!"  byl slyšet Pietrovo smích a tak jsem se začala smát taky.