Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

14 - Ty jsi prostě šílená, Torresová, víš to?

Smála jsem se jako pominutá, rozhazovala rukama a znovu a znovu se odrážela od matrace a vyskakovala.

V tom se ale rozlétli dveře do mého pokoje a s rachotem třískly do stěny za nimi. Kluci se vřítili dovnitř a zděšeně na mě zírali. Přiletěli sem jako velká voda a zastavili se až kousek od postele. Oba se opírali dlaněmi o kolena a nevěřícně zírali na scénu před sebou.

„Proboha, co to děláš?" vydechl Zachary a zíral střídavě na mě a na postel. Snažila jsem se zastavit, ale jak jsem byla rozlítaná, nešlo to. Smála jsem se jako pominutá a mezitím popadala dech. Tolik k mé dospělosti.

„Neříkej mi, že jsi to nikdy nezkoušel?" vychrlila jsem ze sebe nevěřícně, když se mi povedlo alespoň trochu zastavit a nedechnout se.

Zachary povytáhl jedno obočí nahoru. „To rozhodně ne, jsem dospělý a vychovaný jedinec!" pronesl s vážnou tváří, která byla spíš grimasou, jak se snažil nevybuchnout smíchy. Pak se ale narovnal a během vteřiny přesunou své mohutné brankářské tělo blíž k posteli a skočil do ní za mnou, až se celá zprohýbala a naklonila se k jeho straně, takže jsem se skutálela přímo na něj a padla mu do náručí.

Oba jsme se smáli jako pominutí a Zach mě do toho začal lechtat. Snažila jsem se mu vykroutit, ale bylo to jako bojovat se svěrákem. Naprosto jsem neměla šanci.

Vřískala jsem, ať přestane, že už nemůžu a jestli toho nenechá, tak se počůrám. To ho konečně donutilo zpomalit a pustit mě. Owen na nás pořád nevěřícně zíral a tak jsem popadla polštář, jeden z těch přeživších, co zůstal na posteli, a hodila ho po něm.

„No tak, usměj se, kapitáne," vyzvala jsem ho během hodu. Owen samozřejmě polštář obratně chytil a teď si ho přidržoval u hrudi.

„Mysleli jsme, že tě tady někdo přinejmenším vraždí," vysvětlil mi, ale už se usmíval i on. Posadil se do křesla a polštář položil vedle sebe.

Pokrčila jsem rameny. „Ne, jen jsem nemohla odhodlat. Tohle jsem dělávala vždycky, když jsem dojela na nový hotel. Je to něco jako taková moje soukromá tradice."

Oba dva kroutili hlavami. „Ty jsi prostě šílená, Torresová, víš to?" zeptal se s úsměvem Zach.

„Rozhodně!" potvrdila jsem a věděla jsem, že je to pravda. Člověk musel být tak trochu šílený, aby přežil v okolním světě.

Seděli jsme tam a povídali si. Bylo fajn, mít kluky zase po takové době u sebe a já si připadala, jako by ten rok mezi mým působením v Bostonu a tímhle soustředěním, vůbec neuběhl. Jediný co tomu chybělo, nebo spíš kdo, byl Wessley. Jeho přítomnost mezi bandou kluků u mě v pokoji a hlavně v mém životě.

„Chtěla bych si jít trochu zaběhat, co vy na to? Jdete se mnou?" zeptala jsem se a podívala střídavě se na Owena a Zacha.

Zach zakroutil hlavou a nevěřícně si poklepával na čelo. „Ty jsi vážně šílená! Máme jediný den volno a ty chceš jít běhat?"

Přikyvovala jsem a usmívala se jako měsíček na hnoji.

„Se mnou rozhodně nepočítej, Torresová," odmítl mě Zachary a už vstával z mé postele. „Já si jdu pustit film a nabrat síly na to, co si na nás trenér nachystal." S těmi slovy zmizel z mého pokoje.

Ovšem Owen tam pořád seděl. Obrátila jsem svoji pozornost na něj a pozvedla obočí v němé otázce.

Opřel se dlaněmi o kolena a vstal. Zamířil si to ke dveřím ven z pokoje, stejně jako jeho spoluhráč před pár vteřinami, ale ještě než odešel, houkl přes rameno: „Za deset buď minut venku. Na opozdilce nečekám." A byl pryč.