Hell of Life. [CZ]

7. díl - Z druhé strany

Will

Jess mě nepřestává překvapovat. To, jak se dívá a jejím krásným očím nesmí nic uniknout. Ten její nádherný úsměv, kterým mě vždycky dostane. A když promluví stojí to za to. Není to, jako u většiny pěkných holek, které jsou bohužel jen pěkné... Ta její ironie mě nedokáže nerozesmát. Vždycky, když jí vidím nemůžu se na ní přestat dívat. Kdybych se na ní díval hodiny pořád by mi to nestačilo. Vždyť jí skoro neznám, co to se mnou kruci je?!

"Tak historii máme. Vše o Paulovi taky a srovnání s ostatními firmami taky. Myslím, že jsme hotovi slečno Olsonová." Šel jsem k poličce s ipodem a zapnul ho.

"Nečekala jsem, že to zvládneme za jedno odpoledne." Podívala se na hodinky a prohrábla si vlasy.

"Ty jo, to je hodin... No, tak já už půjdu." Zvedla se z postele a začala si oblékat bundu.

"Vždyť je sedm." Vykulil jsem na ní oči. Kdybych věděl, že bude chtít jít hned domů, tak jsme skončili mnohem dřív. Nechci, aby šla domů. Chci jí líp poznat a jindy k tomu asi příležitost mít nebudem.

"No právě. Musím si udělat úkoly a naučit se." Vzala zip na své bundě a začala ho zapínat.

"Nedělej, že nemáš všechny úkoly udělaný na dva týdny dopředu... Jedno odpoledne-večer tě nezabije. A navíc, bez večeře neodejdeš."

"No ty ses zbláznil! Měla jsem oběd a najím se doma." Dívala se mě jako bych jí řekl, že bude jíst šneka.

"Jen něco malého. Jinak budu mít problémy, že se nestarám o hosty a to přece nechceš, že Jessulko?" Její modré oči se otevřely, jakoby měly vypadnout. Tmavé obočí se smrštilo k sobě a zuby zatnula tak pevně, že jsem se bál, že si je o sebe zlomí.

"Takhle už mi neříkej!"

"Jdu pro to! Za chvilku jsem tu!" Vyšel jsem z místnosti tak rychle, že nestihla ani otevřít pusu. Zavřel jsem dveře a šel po schodech dolů. Naši už byli dávno doma a věřím, že už jim Rosie o mé návštěvě všechno řekla, takže aspoň nebudu muset nic říkat. Mám rád svojí rodinu. Jsme všichni upřímní a říkáme si všechno na rovinu. Teda s našema. Nikdy jsem s nimi neměl problém. Nemám potřebu jim lhát a ani dělat problémy, dělají pro mě první poslední a já si toho vážím. Doufám, že jim to někdy budu moct vrátit.

"Ahoj Wille, bála jsem se, že tě dneska ani neuvidím. Prej tady máš dámskou návštěvu." Hned, jak jsem vešel do předsíně mamka na mě volala z kuchyně. Je hrozně zvědavá. Asi tak, jako každá máma.

"Ahoj. Vidím, že ti nic neušlo. Jo dostali jsme domácí úkol ve dvojcích, tak jsme ho hned udělali." Šel jsem směrem do kuchyně, kde stála mamka a dodělávala poslední úpravy na uvařené večeři.

Snad má ráda makarony se sýrem. Radši jí vezmu i pár muffinů s čokoládou kdyby to náhodou nejedla.

„Tak co to je za dámskou návštěvu, kterou jsi mohl představit jen Rosie?" Podíval jsem se nechápavě na mamku, která je z toho víc nadšená, než já, že tu mám holku. Začal jsem nadělávat jídlo na talíře a nadělávat muffiny.

„Je to jen spolužačka a nevěděl jsem, že už jste doma. Kde je táta? S Rosie?" Mamce došlo, jako vždycky, co dělám a tak mi podala podtácek a nachystala příbory s pitím.

„Ne, je ještě v práci. Dneska má hodně pacientů, takže přijede až v noci."

Táta je chirurg a skrz stěhování toho má moc. Má hodně nových pacientů a ještě za ním dojíždějí i jeho z New Jersey, protože nechtějí mít jiného chirurga. Táta je dobrej v tom co dělá. Od té doby, co jsme se přestěhovali ho vidím jen pár hodin za týden, kdy jde z práce nebo do práce. Je pořád v práci... Má toho moc, ale snad se to brzo změní. Táta je člověk, ke kterému mám nejblíž, jako každej kluk a občas si s ním potřebuju promluvit.