romance na ledě

23.

Zdá se, že naše dva chlapce čeká ještě kus cesty, než vše bude tak, jak má být. Tak jak bylo dříve...

____________________________________________________________

Upozornění!!: Prosím, aby jste si tentokrát všichni přečetli má slova na konec.

____________________________________________________________

Viktor Pov.:

Už uplynul týden od té doby, co Yuriho pustili z nemocnice. Pořád z jeho strany cítím určitou nejistotu, kdykoli na něj položím ruce. Je tam, ale určitý pokrok. Už neuhýbá, když ho chci obejmout, když si ho večer přitáhnu v posteli k sobě. I pusu si nechal dát, což je obrovský pokrok. Jenže čas je k nám neúprosný a nám zbývá už jen týden a něco do té soutěže. Ještě jsme ani netrénovali, jen jsme spolu zvládli dopilovat kroky, skoky a hudbu. Aspoň něco máme hotové, pomyslel jsem si a povzdechl si. Pohledem jsem zalétl k Yurimu, který seděl v houpacím křesle na terase, kam jsme si šli oba dva sednout. Zrovna měl v uších sluchátka a naposlouchával si hudbu, kterou jsme vybrali k sestavě, se zavřenýma očima, takže si zřejmě představoval určité kroky. Měl bych se ho zeptat, zda už se cítí na to, jít si to vyzkoušet na stadion? Nebude to moc brzy na něj? Samozřejmě jsem na něj nechtěl tlačit, chci aby se cítil v pohodě a byl šťastný, ale náš velký den se rychle blíží a je nutné, abychom si byli jisti, že to zvládneme. Ale tak říká se, že za otázku člověk nic nedá. S touto myšlenkou jsem se zvedl a pomalu přešel k Yurimu. Lehce jsem ho pohladil po ramenou, abych se na sebe upozornil. ,,Copak?" Pousmál se na mě. ,,Jak se cítíš lásko?" Vtiskl jsem mu jen letmý polibek do vlasů, po kterém sebou netrhl, což je dobré znamení. ,,Dobře. Nemusíš se mě na to ptát každou chvilku." Zasmál se. Při tom smíchu se mi pokaždé zastaví srdce. Jeho smích je pro mě jako pohlazení po duši. ,,Promiň, jen mám o tebe starost. Chci, aby jsi se cítil dobře." Usmál jsem se na něj. Chvíli jsem si jen užíval jeho blízkost, než jsem se odhodlal se ho zeptat. ,,Zlato, myslíš, že se už nějak cítíš v blízké době  na to, že bychom si zkusili tu sestavu? Jako na stadionu?" Poškrábal jsem se nervózně na krku. Napjatě jsem očekával jeho reakci. Prvně se ošil, než mi odpověděl. ,,No, cítím se už lépe, takže.. Ano, mohli bychom to zkusit." Usmál se na mě nervózně. ,,Ale samozřejmě tě do ničeho nutit nechci. Pokud se na to ještě necítíš, tak ještě můžeme chvíli počkat nebo můžeme zrušit účast." Řekl jsem rychle hned na to, co domluvil. ,,Nene, to určitě ne. Byla by to škoda. Jsem v pořádku, zkusíme to." Podíval se na mě s upřímným pohledem. ,,Dobře." Vydechl jsem. ,,Mohli bychom to zkusit už zítra, pokud se na to cítíš." Řekl jsem nejistým tónem. ,,Uh. Dobře. Dobře, můžeme zítra. Zavoláš tam?" Zeptal se mě. ,,Jasně. Asi to udělám hned. Za chvíli jsem zpět." Pohladil jsem ho po zádech a odešel dovnitř, abych si mohl vzít telefon a zamluvit pro nás stadion. 

Yuri  Pov.:

Popravdě jsem byl hodně nervózní už jen z pomyšlení, že bych měl jít zítra někam ven. Od té doby, co jsem se vrátil z nemocnice, jsem ještě nikam nešel, protože se bojím jít mezi lidi, i když by semnou šel Viktor, ale i tak jsem z toho nervózní. Stále jsem se plně nevzpamatoval z toho, co se stalo. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si vůbec zvykl na Viktorovi doteky a na to, být sám v místnosti. Doteď když usínám, tak musím mít nějaké světlo, aby nebyla úplná tma. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Nic to přeci není Yuri. Uklidni se. Budeš tam s Viktorem. Nikdo ti přeci neublíží. Uklidňoval jsem sám sebe. Upřímně nevím, co bych si bez Viktora počal. Děkuju bohu, že semnou má stále trpělivost, hlavně krátce po té události. Jelikož v té době, jsem skoro nesnesl ani žádný jeho dotek. Pořád jsem uhýbal, jako by jakýkoli dotek, představoval nějakou hrozbu. V nemocnici mi nabídli i psychologa, ale po jedné debatě s ním jsem usoudil, že se s tím vypořádám sám, případně s pomocí Viktora. Nechci, aby mi s tím pomáhal někdo cizí. Vím, že od toho tu psychologové jsou, ale přišel bych si divně. A navíc mohu sám říct, že dělám pokroky, protože jsem ze začátku měl problém i jen s někým mluvit, například když přišla policie, aby ode mě získala výpověď. Bylo těžké na to znovu pomyslet, dostával jsem panické záchvaty, ale teď když si na to vzpomenu, tak už to není tak těžké. ,,Tak je to domluveno zlato. Zítra to mámě celé jen pro sebe." Přerušil mé myšlenkové pochody Viktor, který se vrátil na terasu. ,,Dobře. Děkuju." Usmál jsem se na něj. Je až neuvěřitelné, jaké štěstí mám v životě. Nečekal jsem, že si někdy najdu někoho, kdo je tak pozorný a starostlivý. ,,V pořádku zlato. Ale kdyby jsi se na to nakonec necítil, tak mi hned řekni, ano?" Sklonil se ke mě a vtiskl mi jemný polibek do vlasů. Jen jsem přikývl a přivřel oči, jen si užívajíc jeho přítomnost. Když jsem cítil, že se chce odtáhnout, otočil jsem k němu hlavu, přitáhl si ho k sobě blíž a přitiskl pomalu své rty na jeho. Toto je jeden z, pro něj, vzácných polibků, které ode mě dostal od té doby, co jsem se vrátil. Ze začátku jsem nebyl schopný mu dát ani dětskou pusu na tvář, prostě to nešlo. Další důkaz, že se to zlepšuje. 

Když jsem se od něj odtáhl, Viktor mě objal. Věděl jsem, že je rád za to, že už se toho tolik nebojím a dokážu to udělat i sám od sebe. Vždyť ještě asi pět dní zpět se musel pokaždé ptát, jestli mi může dát pusu, nebo mi to musel dát aspoň nějak vědět, abych zbytečně nevyšiloval. Chudák. Pomyslel jsem si, když jsem si na to vzpomněl. ,,Miluji tě, víš to?" Zašeptal mi do ucha, než se odtáhl. ,,Vím. Ale já tebe víc miláčku." Pohladil jsem ho po ruce. ,,Tak stejně." Zasmál se. ,,Dobře." Zasmál jsem se taky. Toto mi vždy přijde vtipné, ani nevím proč, ale musím se smát pokaždé, když se takto "dohadujeme". Je to sladké. 

,,A co by jsi dneska ještě chtěl dělat?" Zeptal se mě, když se posadil zpět do svého křesla. ,,No, vlastně moc nevím." Zamyslel jsem se. ,,Možná bychom se mohli jít někam kousek projít, pokud by se ti chtělo." Navrhl jsem po chvíli. Přeci jen, bych si to měl jít asi prvně vyzkoušet, jít někam mezi lidi, než zítra půjdeme ven. Když Viktor dlouho nic neříkal, otočil jsem se na něj. On na mě jen udiveně koukal, čemuž jsem se nedivil. Asi ho to překvapilo, že jsem to navrhl sám od sebe. Přeci jen ví, jak to mám teď s chozením někam ven. ,,Myslíš to vážně Yuri?" Zeptal se mě po chvilce, co jsme na sebe jen koukali. ,,Jo. Chtěl bych to zkusit před tím, než zítra půjdeme na ten stadion." Poškrábal jsem se nervózně na krku. ,,J-já.. No, dobře. Samozřejmě, že můžeme. Promiň, že jsem nic neříkal, jen jsi mě překvapil." Dostal ze sebe a zasmál se. ,,Chápu." Uchechtl jsem se. ,,Chceš jít teď nebo.." Nechal vyznít do ticha. ,,Klidně. A asi bych šel jen tady kousek do parku, pokud nevadí." Odpověděl jsem mu. ,,Samozřejmě zlato. Kamkoli budeš chtít. Jdu se převlíknout." Usmál se na mě. Opravdu ho miluju. ,,Počkej na mě, půjde taky." Houkl jsem na něj, když už byl u dveří a sundal ze sebe deku, abych si mohl stoupnout. Zastavil se a vrátil zpět ke mě. Lehce jsem vyjekl, když si mě vyhodil do náruče, jako nevěstu a rozešel se semnou dovnitř. ,,Je to v pořádku nebo chceš dolů?" Zeptal se mě starostlivě. ,,V pořádku, jen jestli nejsem těžký." Uchechtl jsem se a pořádně se ho chytl za krk. ,,Zlato neštvi. Víš že pro mě těžký nejsi." Pokáral mě a jen tak z legrace mě slabě kousl do krku, na což jsem opět slabě vypískl, než jsem se rozesmál. Vím jistě, že Viktor je ta správná náplast na mé rány. On se o mě postará, rozežene každou pochybnost, každou starost, která mě bude sužovat. Odežene ode mě veškeré další hrozby, kterým bych mohl čelit. On je ten pravý. A pro to všechno ho miluju. 

Ahojky. Vítám vás u další kapitolky. 

Prvně důvod, proč jsem chtěla, abyste si toto přečetli. V minulé kapitolce jsem musela změnit Yuriho zlomený loket pouze na naražený, jelikož by trvalo minimálně měsíc, než by se mu dal do pořádku a tím pádem by nemohl soutěžit, takže proto jsem to změnila, jen abyste byli v obraze. Dál už klidně číst nemusíte.😁

Dál už klasika. Doufám, že se vám to líbilo a jste spokojení. Omlouvám se, že zase delší dobu nic nebylo. Opravdu mě to mrzí, takže se pokusím to nějak napravit, snad to nějak půjde. Samozřejmě jakýkoli komentář, hvězdička od vás mě potěší. To je ode mě pro teď vše, takže se "uvidíme" u další kapči. Loučím se.

Sayonara🖤