romance na ledě

8

Zase jsem pusu zavřel a jen nad tím zavrtěl hlavou. Jestli to takhle půjde dál, tak díky mě zbankrotuje, uchechtl jsem se pro sebe a otevřel menu. 

______________________________________________

Jelikož jsem tady nikdy nebyl, nevěděl jsem, co si vybrat. ,,Co si dáš ty? Doporučil by jsi mi něco?" Zeptal jsem se Viktora potom, co jsem vzdal boj s výběrem.  ,,No.. Pokud jíš ryby, tak bych ti určitě doporučil lososa s bramborami. Tady je mají výborné. Můžu říct, že lepší než u nás v Rusku." Zamyslel se na chvíli. ,,Tím pádem dám na tvou radu. Mám vybráno." Pokýval jsem spokojeně. ,,Já také." Usmál se na mě a rukou k nám přivolal číšníka. ,,Už máte vybráno?" Optala se nás mile vypadající obsluha. ,,Ano. Chtěli by jsme dvakrát lososa s bramborami a zeleninovou oblohou. A k pití burgundské Chardonnay, ročník 1996, pokud máte." Nadiktoval mu Viktor naši objednávku. ,,Ano, máme. Za chvíli jsem zpět." Otočil se mladík na patě a odešel zpět. ,,Víno? Se v tom nějak vyznáš." Povytáhl jsem obočí a podíval se na něj. ,,Tohle si tady dávám většinou a je výborné." Olízl si rty a opětoval mi pohled. Chápavě jsem pokýval hlavou a položil ruce na stůl. ,,Chcete rovnou nalít?" Vylekal mě hlas číšníka, který se k nám bleskově vrátil s vínem v ruce. ,,Můžete." Odsouhlasil mu to Viktor. Sledoval jsem, jak se skleničky plní. Ani kapka vedle. Sakra, to mě by se třásly ruce tak moc, že bych to lil všude kolem, pomyslel jsem si. Nakonec nám tu nechal láhev a se slovy, že jídlo bude za chvíli hotové, zase odešel.

,,Připijeme si Yuuri?" Usmál se na mě Viktor a uchopil svou skleničku do ruky. ,,Můžeme. A na co budeme připíjet?" Zeptal jsem se a následujíc jeho příkladu, uchopil jsem i já svojí skleničku a nezvedl ji. ,,Tak, co třeba na nás?" Mrkl na mě. ,,Na nás." Uculil jsem se a s pohledem upřeným do jeho očí, jsme si přiťukli. Ani přitom, když jsem upíjel, ze mě nespustil pohled. ,,Pověz mi ještě něco o sobě Yuuri. Třeba něco o tvé rodině." Řekl po tom, co odložil skleničku na stůl. ,,A co přesně by jsi chtěl vědět?" Naklonil jsem hlavu na stranu, dělajíc si pohodlí. ,,Cokoliv. Rád tě poslouchám." Opřel se lokty o stůl, dávaje si na ruce hlavu. Jen jedna věta a já už se zase červenám. Oh, bože. ,,Dobře. No tak moje matka a otec, Hiroko a Toshiya, jsou majitelé zdejšího střediska horkých pramenů. Kam mimochodem někdy musíš zajít, jsou skvělé. A mám sestru Mari. Je jí třicet a.. Dál vlastně ani nevím, co o ní říct no. Je to skvělá sestra, ale někdy je na mě až moc ostrá, bych řekl." Uchechtl jsem se při vzpomínce, kdy mě klidně skopla z postele, jen aby mě donutila vstát. ,,A poslední člen rodiny, aspoň já ho tak beru, je náš čtyřnohý společník. Je to pudl jménem Vicchan, máme ho už pět let. A to je asi tak nějak všechno, co mě teď napadá."  Ukončil jsem své vyprávění o rodině, které bylo velmi stručné, ale na mou obranu.. Opravdu nevím, co více o nich říct. ,,Zajímavé. Také mám pudlíka. Máš rád psy Yuuri?" Zeptal se mě, stále s úsměvem na rtech. ,,Mám, ale popravdě jsem chtěl zrovna tohoto kvůli.. No, kvůli tobě, jelikož byl hodně podobný tomu tvému." Zasmál jsem se lehce nervózně. ,,Oh, to je roztomilé." Uculil se na mě Viktor. ,,Někdy bych ho chtěl vidět. Nemáš třeba jeho fotku?" Zeptal se mě. ,,Mám, momentík." Vyndal jsem telefon a najel do galerie. ,,Tady je." Podal jsem mu telefon. ,,Páni. Opravdu vypadá přesně jako ten můj. Máš tam další fotky?" Zeptal se mě a prstem posunul na další fotku. ,,Ne. už n-" ,,Ou." Vypadlo z něj, když na další fotce viděl sám sebe. Vzal jsem si zpátky mobil, když mi ho podal a schoval obličej do dlaní. To je tak strašně trapný sakra! Zaklel jsem v duchu. Jak se na něj teď můžu podívat? Bůhví, co si o mě teď myslí. Z mého sebe litování mě vytrhla dlaň, kterou se jemně dotkl mé ruky. ,,Nemáš důvod se za to stydět Yuuri. Mě to přijde třeba roztomilé." Zvedl jsem pomalu hlavu, abych viděl, jak se na mě mile usmívá. ,,Ale je to tak trapné proboha. Tohle jsi neměl vůbec vidět." Zaúpěl jsem znovu. ,,Není to trapné. Nemysli na to dobře? Nic se nestalo. A navíc.. Podívej, už nám nesou jídlo." Kývl hlavou směrem odkud k nám přicházel číšník. Pokýval jsem hlavou na souhlas, ale v obličeji jsem byl stále červený, jak rak. ,,Dobrou chuť. Kdyby cokoli, stačí na mě mávnout a hned jsem u vás." Položil před nás talíře a s úsměvem odešel.