romance na ledě

18.

Proti mě stojí skoro rival Yuriho, takže bych měla odejít, ale na druhou stranu, když už je soutěž u konce....

____________________________________________________________

Yuri pov.:

Ztěžka jsem otevřel oči, které mi připadaly, jako by vážily tunu. Kde to jsem? Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, ale moc mi to nepomohlo, jelikož všude byla tma. Chtěl jsem se posadit, ale něco kolem rukou mi v tom bránilo. Zkusmo jsem jimi ještě jednou zkusil pohnout, ale mohl jsem s nimi hýbat jen nepatrně. Zamžoural jsem očima na svá zápěstí, na kterých jsem cosi cítil. Po chvilce se mi vidění zlepšilo, jak jsem si zvyknul na tmu kolem a já mohl vidět, jak mám na zápěstí obmotaný provaz, který byl přidělaný k topení? Jak jsem se sem dostal? Proč jsem tady? Poslední, co si pamatuju je to, jak jsem šel na záchod, protože se mi udělalo divně, a jak tam přišel Takashi a pomohl mi do auta? Kde je Takashi? ,,Je tady někdo? Ta-Takashi?" Zasípal jsem. V krku jsem měl sucho a bolelo mě jen mluvit, ale potřeboval jsem, aby sem někdo došel a dostal mě pryč. I když asi když přijde ten, kdo mě sem dostal, tak ten mi asi nepomůže. Nikdo se mi neozýval a já začínal panikařit. Proč je tady taková tma? Já tady nechci zůstat. Potřebuju pryč. Kdokoliv prosím! Znovu jsem zacloumal rukama, ale ani tentokrát improvizovaná pouta nepomohla. Snažil jsem se zhluboka dýchat, ale ani tma, ani to dusivé ticho kolem mě mi zrovna dvakrát nepomáhalo k tomu, abych se uklidnil. Začal jsem lapat po dechu. Měl jsem pocit, jako by se mi něco utahovalo kolem krku a znemožňovalo mi to pořádně se nadechnout. Kyslík, potřebuji kyslík. Víc, víc! Panicky jsem se začal znovu rozhlížet okolo sebe, škubat rukama. Ruce mě už začínaly pálit, cítil jsem, jak mi něco stéká po rukách dolů. Přestal jsem až tehdy, kdy mě to téměř nesnesitelně pálilo, když jsem pochopil, že se odsud sám nedostanu. Viktore!!  Strnul jsem, když jsem zaslechl nějaké zvuky. Neznámé zvuky se změnili v pravidelné kroky. Záchrana? Slyšel jsem, jak se otevřely dveře a někdo začal scházet po schodech dolů. Po chvíli se ze stínu vynořila silueta, která se pomalu měnila v člověka. Kdo je to? Pomůže mi? ,,Ha-halo? Zašeptal jsem. ,,Vidím, že už jsi se probral. Promiň, na chvíli jsem si odskočil. Nečekal jsem, že už budeš vzhůru." Promluvil někdo a po hlase mi přišel odněkud povědomý. ,,Doufám, že máš pohodlí." V hlase mu zazníval jasný úšklebek a ironie. Ozvalo se cvaknutí a rozsvítilo se malé světlo nade mnou, které mě na okamžik oslepilo, než jsem si zvykl a já tak mohl spatřit osobu, která mě sem zřejmě dostala. Takashi? Proč? ,,Proč?" Odkašlal jsem si. ,,Proč jsem tad-tady?" Rozkašlal jsem se. Vodu. Potřebuju vodu. ,,Proč? Ptáš se mě proč?" Rozesmál se. Z toho smíchu mě nepříjemně zamrazilo. ,,Můžeš.. Můžeš mě pustit?" Vzhlédl jsem k němu. Má otázka ho zřejmě rozesmála ještě víc. ,,Myslíš, že když jsem tě sem dal, že tě pustím? Vážně jsi tak blbej, jak jsem si myslel." Uchechtl se. ,,Tak naivní." Mlaskl si spokojeně. Rozešel se kamsi ke stěně, kde byl malý stolek. Až teď jsem si všiml, že je tam položený džbán s vodou a sklenička. ,,Určitě máš žízeň, co?" Zeptal se a nalil si vodu. Pomalými kroky se vydal zpět ke mě, kde kousek ode mě zastavil a schválně se předemnou napil. Po chvíli, kdy si mě zkoumavě prohlížel, ke mě trochu přiblížil skleničku, ale i když jsme natáhl krk, abych se napil, stále byla moc daleko. ,,I ty chudáčku. Je to moc daleko pro tebe, že?" Uchechtl se a dal ji do mého dosahu. Naklonil jsem se a hltavě ji začal pít. Cítil jsem, jak mi trochu vodu vyteklo a teče po bradě, odkud to kapalo na má stehna, což jsem ignoroval. V tu chvíli mi bylo téměř vše jedno, jelikož jsem konečně dostal vodu. Nikdy jsem nebyl tak nadšený z obyčejné vody. Konečně, pomyslel jsem si, když jsem dopil a oddechl si. Úleva mě však přešla, když mi došlo, že mě stále nepustil, neřekl mi, proč jsem tady a že pořád nevím, co ode mě chce. Pozorně jsem se na něj díval a zjistil jsem, že mezitím, co jsem pil, si něco vzal do ruky. ,,Proč jsem tady?" Zeptal jsem se ho znovu. ,,Řekl jsem snad, že máš mluvit?" Naklonil hlavu na stranu a podíval se na mě s úšklebkem. ,,Myslím, že ne, ale prominu ti to, protože chápu tvou situaci. Určitě jsi zmatený, vystrašený, nervózní a toužíš po tom, aby sem někdo přišel a dostal tě odsud, že?" Odmlčel se. ,,Bohužel tě asi zklamu. Nikdo sem nepřijde, aby ti pomohl, protože nikdo neví, kde jsi. A i kdyby to věděli, nikdo by sem nepřišel, protože na tobě nikomu nezáleží. A pokud se toužíš odsud dostat už teď, tak ti zaručuji, že po chvíli semnou, nebudeš chtít odejít, ale budeš se modlit, aby to už skončilo, a ty jsi mohl bezbolestně umřít. Ale to se, milý Yuri, nestane." Narovnal hlavu a podíval se na mě ledovým pohledem. Jeho slova mnou projela jako nůž. Co semnou plánuje? Co chce dělat? Cítil jsem, že znovu začínám panikařit. Můj dech se zrychloval, tep stoupal. V místnosti, jako by najednou bylo o deset stupňů více. Pryč. Musím pryč. Tato jediná myšlenka mi tepala v hlavě. Nechci tu být. Co jsem mu udělal? Proč já?! Viktore. Viktore! ,,Ale to je roztomilé. Tvůj vyděšený výraz v obličeji je přímo slast pro mé oči. Už se těším, jak se budeš tvářit, až budu provádět věci, které jsem si na tebe nachystal." Zasmál se zle a spokojeně si mě prohlížel. ,,Chtěl by jsi vědět ,co s tebou mám v plánu? Jestli ano, mile rád ti to řeknu." Založil si ruce na hrudi. Nechci to vědět, nechci. Chci pryč. Prosím kdokoli!

Viktor pov.:

Bojím se o něj. Už pětkrát jsem mu psal, ale ani jednou mi neodepsal. Znepokojeně jsem se podíval na hodiny. Už uběhlo skoro čtvrt hodiny od té doby, co jsem mu psal naposledy a pořád nic. Zkusím zavolat té Minako. Vzal jsem opět do rukou telefon, který jsem měl položený před sebou a vyhledal její číslo. Čím déle to zvonilo, tím více jsem byl nervózní. Zvedni to. Zvedni to sakra! ,,Minako prosím?" Ozvala se konečně. ,,Tady Viktor. Je s tebou Yuri?" Zeptal jsem se hned. ,,No, není. Už nějakou dobu tu na něj čekám, až se vrátí. Prý odešel na záchod a ještě se nevrátil, ale když jsem poprosila jednoho kluka tady, aby se tam šel podívat, tak řekl, že tam prý nikdo není. Tak nevím, kam šel." V tu chvíli se mé srdce sevřelo a můj dech se zhoršil. Něco se stalo. Něco se muselo  stát. ,,Má u sebe telefon? Před jakou dobou odešel?" Poklepával jsem nervózně nohou. ,,Nemá. Potřebovala jsem si od něj zavolat, a když jsem se vrátila, tak už tu právě nebyl. A odešel prý asi před půl hodinou. Počkej chvilku." Odmlčela se. V pozadí jsem slyšel, jak s ní někdo mluví a ona se ho na něco ptá. ,,Teď jsem se dozvěděla, že mu prý nějaký kluk pomáhal z klubu pryč. Prý spolu nasedli do auta. A Yuri prý vypadal, že mu není dobře." ,,Jedu za tebou. Počkej na mě prosím před klubem. Něco se mu stalo. Budu tam do pěti minut." Řekl jsem a položil to. S myšlenkou na Yuriho jsem se rychle nazul do bot a vypadl do auta, aniž bych za sebou zamknul. Teď mi na ničem nezáleželo. Jen na tom, aby se mi Yuri v pořádku vrátil domů. Do mé náruče. Tam, kam patří. Vydrž Yuri, prosím.

Takže ahojky u další kapitolky. Doufám, že stejně jako já, soucítíte s chudáčkem Yurim. Tato kapča nebyla moc veselá, ale šťastné konce bývají nakonec. No ne? Tak snad se toho dočkáme i tady. Doufám, že se vám to líbilo a zase u další kapitolky.

Sayonara🖤