Válka s přírodou (Pozastaveno)

1. Kapitola - Dlouhé Rozhovory

Pondělí 26.9.2046
Myslím že takhle začíná většina příběhů, takže ano budí mě otravný budík s ještě otravnějším zvoněním, snažím se, opravdu se snažím nahmatat něco co po něm v tuhle chvíli hodit, ospalýma očima uvidím na zemi botu, sáhnu po ní a pokusím se jí po budíku hodit, vedle, ignoruju že jsem právě botu prohodil oknem a hned sáhnu i po té druhé, už se napřahuju když v tom uslyším vrzání dveří a v tom do pokoje vtrhne moje mladší sestřička a hned za ní ve dveřích stojí vousatý muž, s jedním okem bílým a zjizveným a druhým modrým jako mořská voda, po holi na které je zlato a nějaké diamanty a taky hlava tygra se ke mě dobelhá, okem zpozoruje díru v okně a pak se podívá na botu kterou právě držím „posílám tě ven v domění že dokážeš zneškodnit případné malé nebezpečí jako jsou lvi nebo třeba smečky šakalů, ale tebe porazí i elektronická blbost zvaná budík jenž lidi používají na to aby nezmeškali dané chvíle jako je například společná snídaně s tvým otcem a tvou jedinou sestrou" po tomhle otcově zbytečném monologu mi Agnes tedy moje sestra skočí na postel a začne skákat, přitom upustí plastovou panenku která mě trefí do hlavy „Au, sakra Agnes, jdi dolů!" zvýším hlas na svou sestru a ta okamžitě vezme panenku, sleze z postele a schová se za otce, v tom se otec už nadechuje na další zbytečný monolog o tom jak na ní nemám být zlý, rychle ho ale přeruším „ano tati, vstávám, nebudu na ní zlý, všechno je už fajn, jojojo, konec debaty, ano? Můžeš jít" zvednu se a posadím se na postel, od ucha k uchu se na otce usměju a on vykulí oko, div mu nevypadne, rychle vypne stále zvonící budík a vydá se pryč z mého pokoje v doprovodu Agnes. Někdy si říkám zda ho to fakt tak moc baví, on dokáže mluvit i o chlebu s máslem několik minut, vstanu z postele a jdu se nějak.. No dejme tomu že obléknout a udělat si každodenní ranní hygienu, můj pokoj je vlastně všechno dohromady, mám tady umyvadlo, sprchu, gauč, televizi, postel a další věci, stejně využívám jen pár z nich, za celé 2 měsíce jsem nezapnul televizi, místo ní by se mi hodil třeba výtah, rovnou do jídelny, takhle musím sjíždět výtahem nejdřív do dlouhé chodby, tu celou projít, pak projít místnost s otcovým křeslem a stolečkem kde jsou stále doplňované čerstvé hrozny a jiné ovoce a až pak se dostanu do jídelny kde na mě už právě teď čeká asi 29 lidí protože pokud otec nezačne jíst, nikdo na to jídlo na stole nemůže ani pomyslet, to platí i o obědu a večeři a on nezačne jíst dokud po jeho pravici nesedím já, takže se rychle obléknu, udělám něco s vlasy, vyčistím zuby a vyrazím výtahem dolů, projdu chodbu, místnost s křeslem a vejdu do jídelny, všimnu si všech těch pohledů lidí co tam sedí, tváří se že by mi hned teď chtěli rozbít celej ksicht, otec si ale odkašle a oni jako by na všechno zapomněli se znovu začnou vklidu potichu bavit, v tom si sednu ke stolu a otec začne jíst, pustím se do jídla také a všichni u stolu taky, po chvíli otec co sotva nakousl chleba, dal si pár soust vajíček a trochu zeleniny si řekl že už má dost a tak přestal jíst, talíř mírně odstrčil, všichni do té doby už měli div nevylízané talíře od všech drobků a já se sotva stačil na jídlo podívat, nechápu jak to ostatní dělali, služebné mezitím talíře poklidili a všichni od stolu kromě otce a mě odešli, věděl jsem že se teď nestane nic dobrého, otec se podrbal ve svých hnědo-šedivých dlouhých vousech „inu synku, dnes nemusíš ven za zdi" udiveně jsem se na něj povídal „p-prosím? Proč jako ne?" nechápavě jsem se ho zeptal a on s klidem odpověděl „jsi už dostatečně starý na to aby jsi za nějaký čas převzal moje místo, velitel nemůže furt běhat po venku s vozem, zachraňovat lidi a sbírat pro pevnost potravu, měl by ses naučit vést ty lidi tam venku" napil se a chtěl pokračovat, zastavil jsem ho „tati, ale já nemůžu, nebavilo by mě jen posedávat v tvém křesle, jíst hrozny a dívat se na to všechno venku, to je tvoje práce, to tebe to baví, ale já tohle dělat fakt nechci, je to prostě tvoje práce, moje práce je to co ty neděláš" zvedl jsem se od stolu a než otec stihl cokoliv říct nebo se zvednout a jít za mnou, zmizel jsem pryč, vyšel jsem ven a přemýšlel jsem, já bych prostě nemohl být jako on, když on vyjde ven, lidi se mu klaní ať dělají cokoliv, bojí se že se klaní špatně, když vyjdu ven já lidi se na mě usmívají, berou mě jako bych k nim patřil, seženu Cassidy, Lucase, Petera a Mai a vyrazíme spolu ve vozech ven, každý jedeme sami, na jinou stranu, celý život jsem se učil abych se dokázal postarat sám o sebe a nikoho k tomu nepotřebovat. Jel jsem tichou a přitom tak živou Africkou krajinou, potkávál stáda zeber, antilop a pakoňů, oni neřešili katastrofy co řeší lidi, byli naučení se přizpůsobit, to lidi nedokážou, chtějí být páni světa, v dálce jsem zahlédl i smečku lvů, naštěstí oni mě neviděli, dojel jsem k jednomu táboru, vlastně po Africe máme rozmístěné takové tábory, lde žijou ti nejodvážnější z pevnosti, oni sbírají vodu a jídlo, zachraňují lidi, já to pak všechno jen převážím, dnes mě ale čekalo něco nečekaného, dojel jsem k táborů, seskočil jsem z vozu, dal napít Belle a Lopě, koně se kterými jsem jezdil a hned ke mě přišel Larreri, velitel tábora a náčelník kmene Bhayuki, všichni zde byli afričani a mluvili vlastním jazykem kterému jsem nerozuměl, zavedli mě do jednoho přístřešku kde v proutěném košíku leželo malé koťátko lva, Larreri mi nějakým způsobem vysvětlit že sám přišel do tábora v noci, našli ho ráno jak se ohříval u vyhaslého ale stále žhavého ohniště, chtěli abych si ho vzal, nemohl jsem, ale ani oni se o něj nedokázali postarat a tak jsem si ho vzal, položil jsem ho v košíku na sedadlo vozu, mezitím mi členové tábora naložili nějaké jídlo a vodu dozadu do vozu, pobídl jsem koně a vyrazil zpět do pevnosti, sešel jsem se s ostatními kteří také vyjížděli za zdi a začali jsme si povídat co jsme dostali, když přišla řada na mě, řekl jsem jim to, věděl jsem že to otci neřeknou, Cassidy a její matka vlastnili krávy a tak měli spousta mléka, nějaké mi dala abych ho měl čím krmit, tajně jsem lvíče pronesl přes kuchyň, kde jsem odložil pár lahví mléka, věděl jsem že to služebné dají do lednice a tak to bude v bezpečí před otcem, on totiž mléko nesnáší a nechce ho v paláci, ale do lednice se nedívá, pak už jen zbývalo ten košík pronést přes otcovu místnost kde samozřejmě seděl. Vešel jsem do místnost a pomalu a potichu jsem se přibližoval ke křeslu, otec ale spal, rychle jsem prošel až přes místnost do chodby a tu celou prošel, vyjel jsem výtahem do svého pokoje a tam lvíčeti připravil pelech z dek a polštáře, pelech jsem mu dal pod postel, když by náhodou přišel otec ať tam lvíče může být než zase půjde pryč, nechal jsem si jednu flašku s mlékem a lvíče nakrmil, to pak hned uslo v mé náruči, jak jsem se na něj tak díval, řekl jsem si že se bude jmenovat Leeu což africky znamená lev, nakonec jsem i já usnul, přeci jen venku už se celkem stmívalo.. Tak tedy dobrou noc.