One Message | Larry Stylinson 💚💙✔

25.

Hazz

„Já - ehm ano, to jsem já." Vykoktal jsem.

„Pane Stylesi volám z londýnské nemocnice, jsem hlavní ošetřující lékař vašeho přítele. Nechci vám nějak přidělávat práci, ale bylo by dobré kdyby jste se dostavil co nejdříve."

„Jo jo hned hned přiletím. Co-co je s mým Louim a co Freddie? Freddie...."

„Váš přítel a syn utrpěli autonehodu. Váš syn je v pořádku, jen malinké odřeninky a naražená ručička. No a váš přítel, no jak to podat. Na operačním sále jsme ho jednou ztratili. Momentálně je naštěstí stabilizován, ale je v kómatu."

„Já já ehm děkuju. Co nejdříve se dostavím."

Mobil mi vypadl z ruky a já se úplně zhroutil. To ne. To ne. Já věděl že nemám odjíždět. Je to moje chyba, jen a jen moje.
„Liv.... Musím, musím letět." Zamumlal jsem.
„Já vím Hazz slyšela jsem to. Pojď půjdeme ano. Zavolám tvému pilotovi a pak obvolám ostatní. Musíš za nimi." Pomohla mi na nohy a vedla mě ven.
„Děkuju." Zašeptal jsem když mě posadila do auta a můj řidič okamžitě vyjel na letiště. Lou.. nepouštěj mě. Prosím......

„Harry. Pojď odvedu tě do letadla. V Londýně na tebe už bude čekat řidič." Pomohla mi Liv z auta a já se přesunul do letadla.
„Ahoj Harry. Přeju jen štěstí. To zvládnete." Objala mě naposledy a já se zmohl jen na poslední zamáváním.
„Pane Stylesi mám vám něco donést?" Objevila se u mého sedadla letuška hned co jsme vzlétli. Jen jsem zakroutil hlavou a zřejmě vyčerpáním, usnul.

„Pane. Jsme v Londýně." Zalomcoval se mnou jeden z pilotů.
„Jo ehm děkuju." Vyhrabal jsem se z letadla a už na mě čekalo auto.
„Dobrý večer pane Stylesi. Kam to bude? Domů?" Kurva to jako nic neví. Kdo ho informoval?
„Hlavní londýnská nemocnice. Co nejrychleji." Broukl jsem a v rukách drtil mobil. Nebyl jsem schopný ani dát vědět klukům, nebo rodině. Prostě nikomu.

„Londýnská nemocnice pane." Okamžitě jsem vystřelil z auta a mířil si to na recepci.
„Dobrý den. Ehm jsem Harry Styles. Kde je Louis Tomlinson a Freddie Styles Tomlinson?" Vychrlil jsem zlomeně na sestru za pultem.
„Freddieho má u sebe dětská lékařka. Zavolám jí aby ho donesla k pokoji pana Tomlinsona. Ten je v pokoji 28, čtvrté patro." 28. 28. 28.
Vystřelil jsem k výtahu a co nejrychleji se dostal do čtvrtého patra. Pokoj 28, úplně na konci. Před pokojem už seděla postarší paní v bílém se spícím Freddiem v rukách.
„Pan Styles pokud se nepletu?" Ozvalo se za mnou když jsem si převzal svého syna. Jen jsem přikývl.
„Můžu-můžu za ním?" Ukázal jsem na dveře, za kterými leželo mé zlatíčko.
„Ano. Jinak jsem pan Collins. No a aby jste byl v obraze. Freddie má teda jen ty odřeninky a naraženinu. Pan Tomlinson má silný otřes mozku, zlomená tři žebra a měl vnitřní krvácení. Podařilo se nám ho zachránit, ale jak jsem říkal je v kómatu."
„Kdy se probudí?"
„To nikdo neví. Zítra, za týden, za měsíc, za rok, možná nikdy." Lítostivě se na mě podíval a já na nic nečekal a vrazil do pokoje. Doktorka si pohotově stihla vzít Freddieho, abych ho do toho pokoje netahal.

Ležel tam. Nehýbal se. Byl napojen na nespočet hadiček a přístrojů. Jeho pomněnkové oči, které jsem tak miloval, byly zavřené. Vypadal jak tělo bez duše. Přisedl jsem si na židličku vedle jeho postele a chytila ho za ruku.
„Lou, lásko moje. Probuď se. Prosím." Rozbrečel jsem se. Musí se mi probudit. Prostě musí.

Loui

„Maminko?" Usmál jsem se na krásnou ženu předemnou. Seděla uprostřed louky, mezi kytičkami a všude poletovaly motýlci.

„Lou? Jsi to ty?" Otočila se na mě když jsem k ní přisedl.

„Ano maminko, jsem to já." Vydechl jsem a okamžitě jí objal.

„Moc jsi mi chyběl broučku." Zašeptala.

„Ty mně víc, ty mně víc. Jak se máš maminko?"

„Mám se skvěle, je tady krásně. Koukni kolem nás. Tolik barevných šťastně poletujících motýlků. Tolik barevných rozkvetlých kytiček."

„Maminko je to nádhera? Budeme zase spolu. Šťastní, jen mi dva?"

„Zlatíčko moc bych ráda." Pohladila mě po tváři.
„Ale ještě není tvůj čas." Políbila mě na čelo.

„Ale maminko. Já nikoho nemám, jen tebe."

„Lou máš svého anděla co tě zachránil, když já už nemohla. Máš Harryho. A máš vašeho syna Freddieho."

Harry.... To je krásné jméno. Kde já ho jen slyšel?

„Jak vypadá ten Harry maminko? Je hezký? A já mám syna?"

„Harry je moc krásný. Má krásné hnědé kadeře a zářivě zelené oči."

Zelená...Tu barvu jsem měl vždy rád.

„A ano máte spolu krásného osmiměsíčního chlapečka. Ty si to nepamatuješ?" Smutně se usmála a já jen zakroutil hlavou.

„Koukej." Ukázala před nás.

Bílý pokoj. Uprostřed postel na které leží... počkat to jsme já. Vedle postele sedí vysoký kudrnáč a drží mě za ruku.

„Lou, chodí za tebou každý den. Pláče. Chybíš mu. Musíš za ním."

„Ale maminko...já si na něj chci prvně vzpomenout." Kňuknu zoufale a schovám se jí do náruče.

„Tak se koukej." Usměje se a místo bílého pokoje se před námi objeví malebná kavárnička. Sedím tam já a kudrnáč. Něčemu se smějeme a já vypadám nervózně.

Naše první setkání a rande v jednom.

Ležím na posteli, koukám na pohádku. Přijde zelenoočko a podá mi misku plnou zmrzliny. Pak sedne ke mně a přitáhne si mě do láskyplného objetí a u toho zašeptá ty dvě kouzelná slůvka.

Procházíme se po vršku Eiffelovy věže a vysoký kudrnáč ukazuje na oblohu a povídá mi o těch krásných hvězdičkách nad námi.

Zase ten bílý pokoj. Vedle postele ale nesedí kudrnáč. Je tam malý blonďák, kolem ramen ho drží potetovaný černovlásek. Oba mají v očích slzy. Já ležím na posteli a v náručí mi dřímá malinký modrý uzlíček.

Ležím na gauči. Vedle mě leží kudrnáč a na břiše mu tiše oddechuje hnědovlasý chlapeček. Po chvíli otevře očka a na nás oba pohlédne. Jeho zelenomodrá očička jsou přesně ty moje a kudrnáčova dohromady.

Západ slunce. Pláž. Ležím na dece a obkresluji tetování na vypracované hrudi chlapce vedle mě. On mě hladí po zádech a usmívá se jeho typickým ďolíčkovým úsměvem.

Sedíme na dece uprostřed malé zoo a kocháme se zvířaty kolem nás. Oba máme v rukou prazvláštní zmrzlinu a malinkatý chlapeček leží mezi námi a spokojeně máchá ručkama.

Sedíme v obýváku, když se klučík poprvé plánovaně zasměje nahlas. Oba dva máme na tvářích pyšné úsměvy.

Kudrnáč skáče nadšením když malý brunetek začne lézt po čtyřech. Mě se na  tvářích lesknou slzy štěstí.

Všechno jsem to já, Harry a Freddie.

„Maminko už vím. Máš pravdu. Nemůžu je opustit."

„Tak je to správně. Tak šup vrať se za nimi. Ten měsíc jim moc moc chybíš."

„Měsíc?" Výkřiknu vyděšeně.

„Ano Boobear, měsíc. Musíš jít. Pamatuj že jsme vždy s tebou." Políbí mě na tvář.

„Já vím maminko, já vím." Naposledy jí obejmu a zvednu se.

„A Lou! Jsem na tebe pyšná. Moc moc pyšná." Křikne ještě za mnou naposledy a barevná louka se rozplyne.....

Tak dobře. Stále ještě nespím a podařilo se mi sepsat toto. Snad se to dá aspoň trochu číst, přeci jen psala jsme to kolem jedné ráno. No nic tak zase u další kapitoly. 🤍
All the love x