Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

4 - Začni balit

„Že budeš na našem dalším turné," dokončil větu.

Nechápavě jsem na něj přimhouřila oči. „S tím počítám, když něco slíbím, tak to taky dodržím. Děláš, jako bys mě neznal." Jenže Tylerův výraz se neměnil. Teď už na něj podivně zírali i naši. Mamča přeskakovala pohledem z jednoho na druhého a táta ten zas upíral pohled na Táje a mračil se, asi tak stejně jako já. Čekal, co má za lubem. Naše podoba se prostě nezapře.

„Tak to bys měla začít balit," pronesl Rambo za mými zády.

Nechápavě jsem se otočila jeho směrem. Přimhouřila jsem na něj oči. Pořád se rozvaloval na gauči ve stejné poloze, v jaké jsem se k němu před chvíli tiskla já. „Co to meleš? Vždyť další turné máte až za víc jak měsíc."

To už Rambo vrtěl hlavou. „To bylo včera, dneska už je všechno jinak," pronesl, jako by to bylo naprosto jasné a jen já nechápala souvislosti.

Teď už jsem těkala pohledem i já. A to z Ramba na Tylera a zpátky. Pořád dokola. Nikdo se však neměl k žádnému vysvětlení.

„Co to tady melete?" vyhrkla jsem už mírně podrážděně, když nikdo nic neříkal. Kdyby nehrála televize, ve které zrovna Bernadeta peskovala Howarda, nejspíš byste v našem obýváku slyšeli i dopadnout špendlík na podlahu.

„Dostali jsme nabídku na šňůru asi pěti koncertů v Americe," ujal se slova znovu Tyler. „A přijali jsme je."

„To je přece skvělé!" vypískla jsem a na tváři se mi místo předchozího zamračení rozlil úsměv od ucha k uchu. Chtěla jsem se natáhnout po bráchovi a obejmout ho. Poblahopřát mu. Pak jsem ale znovu uslyšela promluvit za mými zády Ramba. A ta slova všechno moje nadšení obrátila vzhůru nohama.

„První koncert je v Bostonu."

***

„Ne...ne...ne...ne...!!"

Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu, jako by se tím něco změnilo a moje slova měla získat na větším důrazu. Tohle nemohla být pravda. Štíněte mě, protože tohle se mi určitě jenom zdá a jakmile se proberu, bude vše zase v pořádku a tahle blbost, jakoby nikdy nebyla.

„Ale no tak ségra!" zaúpěl Tyler. „Něco jsi slíbila!"

„Joooo, no tak ségra!" přidal se k němu Rambo a na tváři měl rádoby smutný výraz se psíma očima. Žadonící parchant! Moc dobře jsem viděla, jak mu cukají koutky a jak moc ho stojí snahy, aby nevybuchl smíchy.

Přecházela jsem po obýváku sem a tam, pořád u toho kroutila hlavou a snažila se vzpamatovat. Kdyby tady nebyli naši, nejspíš bych něco rozbila. Jo! Měla jsem šílenou chuť vzít tu starou vázu – naše rodinné dědictví, a praštit s ní o zem. Plnou silou, tak aby se rozbila na miliony kousků. Jako moje srdce.

Ten parchant moc dobře věděl, že svoje sliby držím, tím sem se vždycky chvástala, proto na mě tak apeloval, abych to slíbila. Abych slíbila, že pojedu na jejich další turné. Jenže to jsem nevěděla, že jejich další turné začíná koncertem v Bostonu. Přímo v jámě lvové. V místě, které mám v srdci zapsané dvě různými, naprosto protichůdnými způsoby. Miluju ho a nesnáším zároveň. Miluju ho, protože mi dal další příležitost. Miluju ho, protože sem si tam na kratičký moment myslela, že se mi můj sen vrací. Že jsem tam našla druhý domov, rodinu složenou z přátel a příležitost, pro kterou mi tluče srdce.

A taky ho nenávidím. Nesnáším ho za to, jakou bolest cítím při vzpomínce na to úchvatné nekonečné prostranství plné mrakodrapů, víceproudových silnic, obchodů a shonu. Nesnáším ho při vzpomínce na člověka, na první osobu, do které jsem se zamilovala ani nevím jak.

„To nemyslíš vážně..." obrátila jsem se na bráchu. Seděl na sedačce v předklonu, lokty opíral o chodidla a pozoroval mě s prapodivným výrazem. Může se někdo tvářit napůl vážně, kajícně a napůl jako že zrovna dostal přesně to, co si celou dobu přál? Nejspíš ano, protože přesně takhle se teď tvářil.

„Myslím," opáčil. „Slíbila jsi to, teď už nemůžeš couvnout. Sama se furt chvástáš tím, že svoje sliby držíš, tak to dokaž. Neutíkej jako stará bábovka."

„Já nejsem stará bábovka!" zavrčela jsem. „A neutíkám!"

Ale pravda byla taková, že právě teď jsem měla sto chutí utéct. Zachumlat se do chlupaté mikiny a vzít nohy na ramena tak rychle, jak jen dokážu. Jen proto, abych nemusela jet a abych nemusela přiznat, že mě bolí jen pomyšlení na to, že bych jela.

Ovšem přiznat to nahlas? V žádném případě!

„Ale utíkáš," rýpnul si Rambo, který seděl vedle bráchy. Oba na mě zírali, ve tvářích ten stejný proradný výraz. Říkala jsem před chvíli, že mi chyběli a že je mam ráda? Jo? Tak teď to beru zpět.

„Neutíkám!" zavrčela jsem znovu. Propalovali jsme se navzájem pohledy.

„Nechceš si to přiznat, princezno, ale přesně to právě děláš," pronesl hluboký mužský hlas a mě zabrnělo na zátylku. Naskočila mi husí kůže. Stočila jsem pohled k tátovi, který byl vždy mojí oporou, a nevěřícně na něj vykulila oči. Proč prostě nemlčel? Proč se musel do debaty zapojovat právě teď? Nikdy to nedělal, vždy nás nechal, ať si to vyříkáme sami, i když jsme si u toho málem rozbili čumáky.

„Tati... já..." chtěla jsem protestovat. Měla jsem na jazyku odseknutí, sprostou nadávku a mnoho dalšího, ale když jsem otevřela ústa, vyšlo z nich jen tohle. Nic víc.

Vždy jsem si přála umět lhát. Jenže kdykoli jsem se o to pokusila, skončilo to katastrofálně. Nikdo mi moje lhací pokusy nevěřil a já sobě vlastně taky ne. Od začátku byly odsouzené k neúspěchu. Dokázala jsem klamat tělem při hokeji, dokázala jsem prokouknout soupeřovy pokusy, odhadnout, co se chystá a překopat to proti nim. Ale když došlo na lhaní rodině, mým blízkým, z očí do očí... selhala jsem. Kolosálně. Nevím, jestli je to dobrá vlastnost, nebo naopak špatná, ale byla jsem už prostě taková.

„Možná je čas postavit se realitě čelem," pronesl táta a pak se vydal pryč z pokoje. Prošel kolem mě, lehce mi dlaní stiskl rameno, usmál se a pak opustil místnost. Jakoby už vše bylo řečeno. Jakoby chtěl, abych si jeho slova přebrala, zamyslela se nad nimi a přišla na to, že má pravdu a nehodlá se o tom se mnou dál bavit. Protože je to zjevné a jen já to nevidím.