Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Po několik dlouhých měsíců, kdy věci jako čas a prostor nedávaly smysl, jsem byla vězněná v tělech svých nositelů, jako bych měla v každém z nich svou soukromou celu, ze které nebylo úniku. Tak dlouho jsem toužila z toho zajetí utéct, ale vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla být uvězněná ve svém vlastním těle.
Jakmile jsem poznala Shawna, začala jsem doufat, že se mi podaří vrátit se do svého těla a tím se všechno vyřeší. Návrat se mi sice povedl – i když stále moc nerozumím tomu, jak je to možné – ale nevyjasnilo se tím vůbec nic. Žádná z odpovědí, kterých se mi dostalo, nebyla dostatečně uspokojující, navíc s sebou většinou přinášely jen stále nové otázky.
Jako například teď. Zjistila jsem, kdo jsem. Jsem Brooklyn. A patřím mezi muže v oblecích. Co to ale znamená?
Dívala jsem se na Shawna, jako by snad on mohl mít ty správné odpovědi, ale jeho výraz mluvil za vše. Bál se mě, hnusila jsem se mu. I když se mu brýle někde ztratily a já z první ruky věděla, jak špatně bez nich vidí, mé neonově zelené oči musely na mém obličeji svítit naprosto nepřehlédnutelně jako dvě žárovky.
Už podruhé během krátké chvíle jsem měla pocit, že se pozvracím. Poprvé to bylo, když se přede mnou skácelo na zem tělo mrtvé agentky, to se mi chtělo zvracet z toho, co jsem provedla. Tentokrát se mi chtělo zvracet z toho, kým jsem byla.
Nikdy jsem necítila nenávist, protože jsem k ní neměla důvod. O spoustě věcí jsem si myslela, že je nenávidím, ale ve skutečnosti jsem k nim cítila jen silné antipatie. Všechno se změnilo, když jsem poznala muže v oblecích. To jsem teprve poznala tu pravou nenávist. Nenáviděla jsem je za to, co udělali Shawnovi a Alysse. A najednou jsem měla být jednou z nich?
„Nevěděla jsi to," řekl Shawn do ticha. Stále seděl na zemi, zády se opíral o sloup a snažil se, aby mezi námi byl dostatek metrů, které by mohl využít k útěku.
Nezmohla jsem se ani na drobné zakroucení hlavou. Jen jsem lapala po dechu a snažila se přijít na to, jaký to mělo všechno smysl. Pokud jsem byla jednou z nich, proč jsme byli nepřátelé? Proč bych jim kradla z Institutu nějaká data? Znamenalo to snad, že i já jsem patřila do toho Institutu, ať už se jednalo o jakoukoliv organizaci?
V očích mě zaštípaly slzy, a tak jsem je radši zavřela. Nedokázala jsem dál opětovat Shawnův pohled plný výčitek a zklamání. Přesto se mi nepodařilo slzám zabránit, aby si našly cestu ven na mé tváře. Byla bych si schovala obličej do dlaní, ale to mi připadalo jako příliš dětinské gesto, tak jsem tam jenom stála s víčky pevně zavřenými a snažila se přesvědčit žaludek, aby se ustálil.
Přes hučení v uších jsem ani nezaslechla, že se Shawn ze svého místa na zemi zvednul a došel až ke mně. Všimla jsem si toho, až když mě opatrně pohladil konečky prstů po tváři. S přerývaným nádechem jsem otevřela oči.
