Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Nejdřív přišlo překvapení. Překvapení z toho, že strop, na který se dívám, není bílý, ale natřený světle fialovou barvou, která byla naposledy v módě před patnácti lety. Kdo ještě dneska maluje stropy?
Potom přišlo zklamání. To největší zklamání, jaké jsem kdy zažila. Takhle to dopadá, když se člověk nechá převálcovat nadějí. Nadchne se, začne si v hlavě spřádat nesmyslné plány, jen aby si potom mohl rozbít hubu. A že ten pád z oblaků bolel...
Ještě před několika dny by se mi něco takového nemohlo stát. Moje existence byla přesně naplánovaná. Hrála jsem sama se sebou svou hru a čekala, jestli se mi někdy podaří dostat deset bodů z deseti. Nebyla jsem šťastná, přímo naopak – mé dny byly naprosto bezútěšné a šedivé, ale aspoň jsem věděla, co mě čeká. Teď to bylo jiné.
Zírala jsem na ten otřesný fialový strop a byla jsem tak zdrcená jak ještě nikdy. V noci se mi opět zdálo o dvou padajících sluncích, která vlastně nikdy nebyla padajícími slunci. Brala jsem to jako symboliku. Ta dvě světla mě před několika měsíci vyrvala z mého těla a donutila mě stát se cestovatelkou. Byla jsem tak blízko tomu, aby to utrpení skončilo, doslova na dotyk. A pak přišla znovu ta dvě světla a opět mi zatočila celým světem. Nikdy jsem nebyla tak blízko a zároveň tak daleko.
Ačkoliv zrovna umřela moje naděje na vlastní život, neprošla jsem si žádnými fázemi smutku. Nedostavilo se popírání, hněv ani smlouvání. Prostě jen prázdnota a zklamání a příslib toho, že už si nikdy nedovolím doufat, protože další pád na dlažbu už bych nepřežila.
Tupě a bez emocí jsem sledovala, jak se moje nositelka probouzí, chystá si snídani, češe si vlasy a vybírá si oblečení. Byla to zhruba čtyřicetiletá žena, ve vlasech se jí začínaly objevovat první šediny a měla unavený, ale laskavý obličej. Lehce si přepudrovala tváře a několika tahy si nanesla řasenku.
Přemýšlela jsem, jestli na ni vůbec promluvím. Po včerejší zkušenosti jsem se zařekla, že nebudu nikoho obtěžovat dřív, než dojí snídani a nachystá se na svůj den. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo unesl s prázdným žaludkem. Jak ale plynul čas, minuty ubíhaly a blížila se ta pravá chvíle na zahájení kontaktu, stále víc jsem se toho obávala. Neměla jsem strach, že s ní nedokážu mluvit, ale bála jsem se toho, co by pro mě další den naplněný falešnou nadějí mohl znamenat.
Když byla žena připravená, zaťukala jemně na zavřené bílé dveře, které vedly do dětského pokoje. Otevřela je a nakoukla dovnitř. Na dvou postelích tam spaly dvě malé holčičky. Ačkoliv nebyly úplně stejné, nebylo pochyb o tom, že jsou to dvojčata.
„Zlatíčka, je čas vstávat," oslovila je něžně.
Dívkám mohlo být asi deset let. Jedna z nich se omámeně zvedla do sedu a začala si mnout oči, ta druhá zareagovala jen zabručením a převalením na druhý bok.
