Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
Ještě dřív než mi všechna ta těla, jména a obličeje splynuly do jedné rozmazané šmouhy, narazila jsem na Charlotte. Byla tak krásná... Perfektní drobný nos posetý roztomilými pihami jí zdobil dokonale symetrický obličej. Měla nádherné modré oči, bohaté vlnité vlasy a postavu, kterou by jí mohly závidět i modelky. Bydlela v moderním bytě s velkým množstvím květin a obrovskými okny, která dovnitř pouštěla spoustu slunečního světla. Všechny pokoje měla perfektně uklizené a šatník plný značkového oblečení.
Přesto byla smutná. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by při pohledu na svůj vlastní odraz v zrcadle vypadal tak smutně.
Nejradši bych ji objala a zašeptala jí do těch úžasných hustých vlasů, že ať už se stalo cokoliv, všechno bude v pořádku. Ale nemohla jsem.
Ten den jsem si poprvé uvědomila, že na někoho, kdo žije v cizích hlavách, toho o svých nositelích moc nevím. Ten den mi došlo, že i když vnímám svět jejich očima a zažívám to samé, co oni, jejich myšlenky neslyším. Nevím, co se jim honí hlavou, na co myslí při snídani, když nepřítomně nabírají cereálie s mlékem, ani co je v životě trápí. I kdybych Charlotte dokázala nějak ukonejšit, nejspíš by to k ničemu nebylo, protože jsem neměla nejmenší tušení, co jí ten smutný výraz vehnalo do obličeje.
Charlotte strávila polovinu dopoledne tím, že s hrnkem čaje stála u okna a koukala na Chicago ponořené do šedavé mlhy. Ze svého bytu měla krásný výhled, ale přesto si ho neužívala. Cítila jsem, jak jí po tváři stékají slzy, které se ani nesnažila otírat. Čaj upíjela tak pomalu, až jí úplně vychladnul, takže ho dobrou polovinu vylila do dřezu.
Moc času jsem s Charlotte nestrávila, protože si po obědě vzala nějaký prášek na uklidnění, zapila ho pořádně velkým panákem vodky a do dvaceti minut vytuhla ne gauči u zapnuté televize. Běžela tam zrovna nějaká kreslená pohádka, kterou Charlotte přes slzy pořádně neviděla. A i kdyby ji viděla, určitě by ji přes své trápení nevnímala.
Ve chvíli, kdy usnula, jsem byla z jejího těla vytržena, aniž bych kdy zjistila, co jí způsobovalo tak obrovskou bolest. Od té doby jsem si na ni občas vzpomněla a přemýšlela jsem, co se s ní asi tak mohlo dít dál. Překonala ten zármutek? Našla zase smysl života? Probudila se vůbec?
Zařadila jsem to na imaginární seznam otázek, které mi nejspíš do konce mé existence budou rezonovat hlavou a na které nikdy nenajdu odpověď. Na prvním místě toho seznamu stojí otázka, kdo vlastně jsem. Co tu dělám, odkud jsem se vzala a skončí to někdy?
