Zlodějka těl ✓

Jane (4)

Ve třetí vteřině se jim podařilo mezi větvemi keře zahlédnout můj světlý obličej, který ještě zbledl v důsledku právě utrpěného šoku. V odpoledním slunci se zaleskly kovové hlavně jejich pistolí. Naše pohledy se setkaly a mě by před očima prolétl celý život, kdybych si z něj něco pamatovala. Takhle jsem měla v hlavě jen prázdno.

Pak se mi ale podařilo posbírat zbytky zdravého rozumu a poslechnout jakýsi vnitřní hlas, který mě nabádal, abych to ještě nevzdávala a pokusila se utéct.

Vyšvihla jsem se na nohy a dala se do rychlého sprintu. Nevěděla jsem, kam běžím. Důležité bylo jen, že jsem se vydala směrem od těch dvou mužů. Za sebou jsem zaslechla výstřel, ale tentokrát jsem se jím nenechala zastavit. Za běhu jsem strčila jednu ruku do kapsy a zmáčknutím postranního tlačítka jsem utišila Daytonův mobil, který okamžitě přestal vyzvánět.

Hloupá začátečnická chyba. Kdybych skutečně byla tou Brooklyn, kterou hledali, nikdy bych se jí nedopustila. Ale navzdory mé obsáhlé znalosti střelných zbraní a schopnosti jedním přesným pohybem dostat dospělého chlapa do bezvědomí, jsem byla pořád jen Jane – obyčejná holka, která za svůj život vyžrala víc smůly, než jaký byl její příděl.

Už podruhé za ten den jsem musela sama sebe pochválit za výběr obuvi, protože mě tlustá podrážka chránila před bolestivými dopady na štěrkovou zeminu. Proběhla jsem dírou v plotě do vedlejšího areálu, který byl jen o trochu méně zarostlý než ten, který jsem zrovna opustila. Měla jsem náskok a podle všeho jsem byla i rychlejší, ale nemohla jsem jim utíkat věčně.

Zahnula jsem za rok jedné z budov, které se v areálu nacházely. Dostala jsem se do úzké uličky s popelnicemi. Za jednu z nich jsem se schovala a doufala, že kolem mě agenti proběhnou bez povšimnutí.

Slyšela jsem jejich kroky, když kolem mě proběhli, a o několik metrů dál zpomalili, až se úplně zastavili.

„Kam zmizela?" ozval se jeden z nich.

„Nevím, možná běžela tudy?" odpověděl ten druhý. „Nebo tudy?" zapochyboval nad svým prvotním tvrzením.

„Zatracená holka," zanadával znovu ten první hlas. „Rozdělíme se, ty to vezmeš doprava, já zkontroluju kontejnery," rozhodl a jejich kroky se poté rozdělily.

Opovážila jsem se vykouknout zpoza popelnice a zahlédla jsem ještě záda jednoho z nich, jak mizel na konci uličky. Zkontrolovala jsem displej telefonu, abych se ujistila, kdo volal. Nepřekvapilo mě, že zmeškaný hovor byl od agenta Waltera. Přepnula jsem radši telefon do režimu letadlo, abych měla jistotu, že už se nic takového nebude opakovat.

Walter už určitě nabyl podezření, když se mu Dayton dlouho neozýval. Teď už se jistě všichni agenti, které vyslal jako posily, začali vracet zpátky sem. Musela jsem jednat rychle. Netušila jsem, jaký můžu mít náskok.

Chtěla jsem se vrátit k hale, ve které drželi Shawna, ale nemohla jsem to riskovat, dokud po mě ti dva agenti stále pátrali. Kdyby mě zahlédli, jak běžím přes otevřené prostranství zpátky, postarali by se, aby další kulka mířila neomylně do mé hlavy. Mrtvá bych byla Shawnovi platná asi tolik, jako dokud jsem byla v kómatu.

Zklidnila jsem dech, znovu se ujistila, že mám nabitou pistoli, a vydala jsem se po stopách jednoho z agentů – toho, kterého jsem viděla mizet na konci uličky. Všimla jsem si ho poměrně rychle. Nečekal, že ho někdo bude sledovat, takže se nesnažil nijak skrývat. Mezi průmyslovými budovami a sklady vypadal ve svém drahém černém kabátu jako slon v jahodách – nápadně a nepatřičně.

Vždycky jsem si našla nějakou skrýš, ať už to bylo za zaparkovaným autem, tlustým sloupem elektrického vedení nebo další popelnicí, a když už to vypadalo, že se mi ztratí z dohledu, doběhla jsem k dalšímu místu, kde jsem se mohla schovat. Pohybovala jsem se svižně a velmi tiše. Lehce jsem došlapovala na špičky a kličkovala jsem od jedné skrýše k druhé s obratností, kterou jsem musela mít hluboce vštípenou.