Zlodějka těl ✓

Alyssa (4)

„Jane? Kdo je Jane?" zařval Walter rozzuřeně. Jeho sebejistý tón silně kontrastoval s tím, jak Alyssa hystericky štkala.

„Hlasy, v hlavě mám hlasy. Totiž jeden hlas. Nedá si pokoj... mluví a mluví a když zrovna nemluví, nutí mě dělat věci -"

Mlč, Alysso, prosím tě! Nic jim neříkej, žadonila jsem ji v duchu, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec slyší, ani jestli mě v náhlém návalu paniky dokáže vnímat. Slibuju, že se o všechno postarám, že tě odsud dostanu v bezpečí, jen jim nic neprozrazuj. Nesmíš jim nic říct, dokud mají Shawna, rozumíš?

„Ticho. Já už tě nebudu poslouchat, už nikdy tě neposlechnu. Všechno jim to povím, řeknu jim, cos mi provedla a cos provedla těm ostatním. VŠECHNO!" vykřikovala Alyssa jako smyslů zbavená. Falešní federálové si vyměnili několik zmatených pohledů, protože jim Alyssina změna chování nedávala smysl, ani to, že by najednou byla ochotná spolupracovat a všechno jim říct. To, že si zdánlivě povídala sama se sebou, jim v jejich úvahách moc nepomohlo.

Shawn ale přesně odhadnul, co se stalo. „Ne, nic jim neřekneš!" křiknul. Odměnou mu byla další rána, tentokrát do žaludku. Zaúpěl a schoulil se do klubíčka, jak jen mu to silně přivázané provazy dovolily.

V hale zavládl chaos. Alyssa dál vykřikovala o hlasech v hlavě, Shawn se ji snažil i přes bolest a výhrůžky agenta zastavit v prozrazení mých tajemství, a Walter svým zvučným hlasem volal po klidu a vysvětlení. Hlasy však téměř okamžitě ztichly, když někdo z lidí v oblecích vystřelil varovnou střelu. Kulka rozbila jedno z malých oken u stropu haly a hlasitá rána všechny lidi uvnitř umlčela.

Ukázalo se, že autorem této varovné střely byla jediná žena ze skupiny agentů. I ona měla na sobě černé kalhoty, bílou košili s úzkou černou kravatou a od pohledu drahé sako. Stejně jako předtím Walter si sundala brýle a uklidila je do náprsní kapsy.

„To by stačilo!" rozezněl se tichou halou její autoritativní hlas. „Příští kulka skončí v břiše toho, kdo bude dělat problémy." Nepřirozeně zelenýma očima, které mi pořád naháněly strach, si změřila nejdřív mě a pak Shawna, který na ni vyjeveně zíral. Nejspíš si do té doby nestihl všimnout téhle anomálie, kterou s největší pravděpodobností sdíleli všichni agenti.

„Co jste to za zrůdy?" vyhrknul Shawn.

Blondýna se na něj otočila, takže jsem jí viděla jen zátylek, ale nejspíš se tvářila opravdu děsivě, jelikož Shawn se pod jejím pohledem viditelně napjal. Zvedla jeho směrem zbraň a řekla: „Musím ti vyprázdnit do těla zásobník, abys mě pochopil? Mluvit budeš, když ti dovolíme mluvit, nebo když pro nás budeš mít něco užitečnýho. Kapiš?"

Chtěla jsem mu nějak naznačit, ať je radši potichu a zbytečně neriskuje, ale stále se mi nedařilo Alyssu ovládnout. Naštěstí se Shawn rozhodl poslechnout a mlčet.

Agentka se s úšklebkem obrátila ke mně, zbraň měla stále v ruce a připravenou k použití. Nepochybovala jsem, že by ji s radostí použila, pokud by to uznala za vhodné. Její tvář byla ještě děsivější než ta Walterova. Překvapilo mě, jak mladě vypadá. Rozhodně nepůsobila jako někdo, kdo má za sebou bůhví jak dlouhý výcvik nutný k tomu, by se stala speciální agentkou nějaké tajné organizace – o tom, že nepatří k FBI, už po jejich dnešním jednání nebylo pochyb.

„Tak Jane, jo?" zeptala se mě s předstíraným zájmem. „Měli jsme za to, že jsme unesli Alyssu. Co nám k tomu řeknete?"

Prosím, Alysso, prosím... vypustila jsem poslední tichou prosbu. Kdybych věřila v nějakého boha, teď by byla ta správná chvíle se pomodlit. Ale já nevěděla, jestli v nějakého věřím. Na jednu stranu jsem byla živoucím důkazem toho, že existuje nějaká nadpřirozená síla, ale na druhou stranu se mi nechtělo věřit, že by nějaký bůh byl takhle krutý a udržoval mě v nicotě jen pro svou vlastní zábavu. Nebo to snad všechno mělo nějaký vyšší smysl, který mi unikal?