Sociopath with emotions || Sherlock I. ✔️

Kapitola 3. - Sociopat ✔️

Z pohledu Salome Watson

Brzy ráno jsem vstala a ještě napůl rozespalá jsem se šnečím tempem došourala do koupelny. Neodvažovala jsem se podívat do sprchy. Bůh ví, co by tam bylo dneska. Došla jsem do obýváku, už převlečená, a sedla si na gauč. Na svém obvyklém místě v tmavě hnědém koženém křesle seděl John a psal ve spěchu něco do notebooku. Sherlock tu jako obvykle nebyl.

"Ahoj," pozdravil mě bratr, aniž by odlepil oči, které mu obrazovce létali z jednoho řádku na druhých, od obrazovky.

"Dobrý," odpověděla jsem mu poněkud unaveným hlasem. V Johnově výrazu jsem viděla nepochopení a lehkou naštvanost. Zajímalo mě, co ho mohlo rozrušit hned tak po ránu.

"Psala mi Jeany," řekl v klidu a ani se na mne nepodíval. Moje sestra s očividně vzpomněla, že jsem pryč. Že by už neměla čisté ponožky?

"Co mohla v šest hodin ráno chtít?" vytáhla jsem z ledničky sklenici s džusem a nalila si k snídani.

"Prý si se znenadání sbalila a odjela. Neví kam a ani ses prý nerozloučila. Ani se ti nedivím, vždycky byla osina v zadku," zavřel počítač a podíval se na mne.

"Totální čůza, která by si měla jít hodit mašli. Nejraději bych jí viděla svíjet se v bolestech..."

"Salome, já jí taky nemusim, ale..."

"Chci vidět její krk ve smyčce, jak se bude houpat sem a tam. A já se budu smát u jejího hrobu," prudce jsem trhla hlavou, když si za mnou někdo odkašlal. Podívala jsem se směrem za zvukem. Ve dveřích stál Sherlock se svojí obvykle neutrální náladou, "Na co čumíš? Ty bys ses v tom vyžíval, co? Na mrtvolách. A když už jsme u toho, proč schováváš všude po bytě lidské vnitřnosti, povětšinou namočené v nějakém roztoku?" jenom se na mě podíval s výrazem, jestli opravdu mluvím na něj "To si myslíš, že jsem tak blbá, že jsem neobjevila ty ledviny za mou skříní a kus žaludku v pračce?" Pouze jsem pak protočila oči. Neměla jsem náladu se po ránu hádat s pitomcema. Odložila jsem sklenici a normálně odešla pryč. Ze zdola se ozvalo jenom prásknutí vchodových dveří. Za sebou jsem uslyšela kovové cinknutí o chodník. Otočila jsem se a zvedla  dvojku od domovního čísla, kterou si strčila do kapsy.

Z pohledu Sherlocka Holmese

Nechápu, jak na to mohla přijít. Vymyslel jsem dokonalou konzervační kapalinu, po které by neměly mrtvé tkáně těkat do okolí a jejich rozklad by měl být o polovinu pomalejší. Budu to muset zkontrolovat a pak zaskočit za Molly, abych udělal nový roztok.

"Co jí je?" optal jsem se Johna a lehl si přes pohovku.

"Je ráno, asi se jenom blbě vyspala. Buď rád, že bydlíš se mnou a máš jenom bratra," Podíval se na mně John. Naklonil jsem se k čajového stolu a zdvihl housle, které jsem si opřel o klíční kost. Položil jsem smyčec na struny, ale když jsem chtěl něco zahrát, přerušil mne John s velice překvapující novinou: "Hele, za týden má moje sestra Jeany svatbu a já jsem jí slíbil, že tam vezmu i Salome. A tebe tam vezmu taky, seznámíš se s mojí rodinou," on mi snad chce uhnat infarkt ne? To se musel zbláznit. On ví, že svatby k smrti nesnáším a na jednu mne nutí? Nechce se mi, ale jinak se jeho keců nezbavím. Odložil jsem housle zpátky na stůl.

"Jo, půjdu." povzdychl jsem si a šel do svého pokoje. Sundal jsem si sako, které jsem následně odhodil ho do rohu, a převlékl si košili, které skončila na stejném místě, jako sako, a skočil po zádech na postel. Snažil jsem se si vyčistit hlavu, ale za pár minut jsem stejně usnul.

Z pohledu Salome Watson

Procházela jsem se zapadlými uličkami Londýna. Byla jsem venku už od jedenácti ráno a teď je  skoro šest. Zabloudila jsem do jedné staré čtvrti, která nevypadala na turisticky atraktivní. Náhle jsem za sebou uslyšela mužské kroky. Zrychlila jsem a on též. Můj krevní tlak začínal lehce stoupat. Nemám ráda pocit pronásledovatelnosti. Stíny, které vrhaly budovy, působili jako dokonalý úkryt pro všechno možné, co v Londýně žije. Zastavila jsem se a o chvíli později jsem cítila ledový dech na mém krku. Blížil se k mému uchu a já nic nedělala. Nehnutě jsem stála a čekala.

"Já si tě najdu," zašeptal, ale jeho dech nebyl zrovna vábný. Potom potichu odešel, jako kdyby se vypařil. Já jsem nečekala a běžela hledat hlavní, ale hlavně bezpečnou a rušnou, silnici. Doběhla jsem až na začátek Baker Streat,kde jsem zvolnila a a došla k 221. Sedla jsem si na schody před domem a vydýchávala jsem se. Po několika minutách jsem se uklidnila a otevřela dveře. V celém domě bylo hrobové ticho. Vyšla jsem schody do prvního patra, hodila si bundu do pokoje a šla do obýváku. John i Sherlock seděli na křeslech.

"Salome, za týden jdeme na Jean svatbu, to jsem ti ještě zapomněl říct," po těchto slovech jsem si myslela, že Johna na místě uškrtím. Usadila jsem se v klidu na pohovku. Můj pohled upoutalz housle položené na stole. Housle - už vím, co jsem si doma zapomněla.

"Můžu si je půjčit?" podívala jsem se na Sherlocka, který zamyšleně seděl vedle mne.

"Ne," odpověděl na můj dotaz dost necitelně. Divím se, že mne sto stále překvapují jeho odpovědi. Kašlala jsem na jeho odpověď a vzala si nástroj do rukou včetně smyčce. Dala jsem si housle pod bradu a prsty utáhla rozladěné struny. Položila jsem smyčec na všechny čtyři struny a přejela po nich. 

"Něco jsem ti říkal a já nemám rád, když mi někdo odporuje," otevřel oči a pomalu otočil hlavu na mne. Možná jsem byla trochu drzá, ale ve společnosti někoho tak natvrdlého mi ani nic jiného nezbývá. Nenechala jsem se jím rozházet a hrála jsem dál. Už jsem posléze ty jeho kecy ignorovala.