Operace Velikonoční Vejce

Váš čaj pane Hawkinsi. Děkuji. Máte ještě nějaké přání? Vlastně ano.
Mohl by jste mi donést cukr? Ale pane! Já vím, já vím. Fuj sladění čaje. Ale pane chtěl jsem říct, že cukr došel. Jak vám mohl dojít cukr?
Vy jste o tom neslyšel? O čem? To jste jako poslední týden nečetl noviny? Povíte mi to nebo mám odejít, provokuji číšníka. Když k nám dojeli rusové, začíná číšník, poslali něco, nikdo pořádně neví co. Ta věc ničila farmy. Všechny potraviny ve kterých byl cukr byly zničeny. Není náhodou cukr skoro ve všem? Ano je, ale potraviny kde je přírodní cukr nijak neničili. A taky, zarazí se číšník. A taky? A taky zničili všechny cukrové řepy. Ani jediná kostka cukru nezbyla. Jediné zrníčko cukru. Jediná řepa. Nic. Víc informací nemám. To víte, cenzura v novinách udělala své. Dobrá už tomu rozumím. Ve skutečnosti jsem však naprosto zmatený. Moje mysl si zopakuje každé jeho slovo ale nedokáže ho pochopit. Možná tomu jenom nechce věřit. Moje hlava se začne rozhlížet po okolí v pokušení najít něco, co by mě přesvědčilo, že číšník lže. Může to být lež, ale taky nemusí. Proč mu vlastně nějaký cukr dělá takové potíže?
Co byla ta věc, která vše zničila? Byli to vůbec Rusové, co tu věc vyslali? Není to jenom povídačka? Je pravda, že jsem ještě nečetl noviny. Co vlastně bude, když došel cukr? A není to jen nějaká chyba vlády, která se snaží odvézt pozornost k Rusům? Už několikrát to udělali, tak proč ne teď? Tyhle otázky se mi honily hlavou. Zesednu ze židle a jdu pomalým krokem k domovu. Několik dní mám vcelku pochmurnou náladu. Noviny jsem si přečetl. Přesně čtyřikrát. Zbytek týdne jsem se díval na humorné seriály, které však humor postrádaly. Seškraboval jsem losy v domění, že se štěstí projednou obrátí na moji stranu. Sledoval fotbal a také jsem se začal připravovat na možné povolání do války. A pak přišel ten den. Zapnul jsem televizi a seškrábal los, až se na něm objevilo šest čísel. Dodnes si pomatuji jaká čísla to byla. Byla to: sedm, šest, dva, osm, osm a znova sedm. Televizi jsem zapnul zrovna když byla reklama. Až po nějaké chvíli mě přivítal veselý a zřejmě dobře zaplacený hlas moderátora Rodgera Rogerse. Začal svým běžným: Ahoj všem co vsadili štěstí, které se dnes možná vyplatí. Tak kdopak nám dneska vyhraje hlavní cenu půl milionu, co? Můžete to být právě vy! Ano, vy co se díváte na obrazovku. Ale notak, už vykecej za co ti zaplatili a řekni na co tak všichni čekáme, zabručím.
Jak vidíte cena je obrovská! Půl milionu vážení, půl milionu. Za takovou cenu by jste si mohli koupit nový domov nebo si někam zajet. Třeba do zábavního parku Alton Towers Theme Park. Nejspíš ho dobře zaplatila vláda, protože možnost konečně odsud vypadnout naprosto vynechal, pomyslím si. Tak a teď se však vrhneme na to, na co tady všichni čekáme! Konečně, zvolám! Ale hned až po reklamě. Ale notak, řeknu zklamaně. Reklama skončí a na obrazove se objeví studio i s moderátorem. Vítejte zpět v naší skvělé loterii. Čísla nám bude číst tady náš host Klementýnka. Ahoj všichni, řekne dívka mladého věku která má úsměv jako přilepenej na obličeji. Tak co bude první číslo Klementýnko? Sedm! Ještě se nesmím moc radovat říkám si sám pro sebe. Klementýnko moje milá notak nám pověz číslo druhé. Prosím. Jistě Rogersi zasměje se nuceným smíchem a úsměv na její tváři jakoby se pro jistotu zvětšil. Další číslo je šest! No a dál? Tázám se tě jaké bude další číslo. Další číslo bude dvojka. Ajaj moje štastné číslo. Ale kdo bude ten dnešní štastlivec mě zajímá. Já, já, já, a jenom já! Úsměv se mi rozzářil na tváři. Cítím jak mi tluče srdce čím dál tím víc. Klementýnko uděláš mi tu čest a řekneš mi další číslo? Ale jistě, řekne dívka. Děkuji Klementýnko moje milá.
A naše čtvrté číslo je. Osm čtvrté číslo je osm! Dnes je můj den. Dnes je můj zatracenej den, křičím radostí. Klementýnko nejmilejší co další číslo? Ale ale, tady je někdo natěšenej, zasměje se dívka. Všiml jsem si, že dívka má diamantové náušnice jaké nosí moje matka. Už se těším až ji povím, že jsem vyhrál. Možnost prohry mne už nenapadla. Počítal jsem stoprocentně s tím, že vyhraji. Byl jsem zastíněný napínáním, krásnou dívkou a jejíma krásnýma očima. Neměl jsem čas přemýšlet o prohře. O tom, že se odsud možná nikdy nedostanu. Viděl jsem jen slávu a spoustu gratulací, žárlení, dívek a šťavňatých stejků v luxusních restauracích. Viděl jsem spoustu natažených ruk k pogratulování, ale ne žádnou ruku se kříženými prsty, které drží papír poničený ohněm a na něm napsáno prohra. Viděl jsem dívku v mém náručí a zlatý náramek na mé ruce. To, že by mě mohl začít škrtit mě nenapadlo. Viděl jsem nadšené oko mojí matky, však jsem si nevšiml oka mého, naprosto slepého. Moje slepé oko vidělo jen televizi a moderátora, který předstírá že ho čísla velice zajímají.
Musím vyhrát. Musím! Nic jiného se stát nemůže. Výhra je jediná odpověď. Nic jiného než výhra. Zapomenu na svůj dosavadní život. Začnu nový! S domem na pláži a s nejkrásnější ženou na světě. S dvěmi malými dětmi. Holkou a klukem. Holka se bude jmenovat Alice a já ji namluvím, že jsem superhrdina jménem Super Táta. Až bude starší budu poslouchat jeji řeči o klucích. Budu ji vozit na mejdany. Ale nedovolím, aby si tam začala s nějakým nevhodným klukem. Dohlídnu na ni tak, aby nebyla naštvaná, ale aby byla v bezpečí. Budu ji houpat na houpačce v jakkémkoli věku. Ať už bude teenager nebo malá holka co si myslí, že jednorožci existují. Bude malovat obrázky její rodiny a já si je s radostí přilepím na ledničku magnetkou na které bude napsáno happy life. Klidně si ji seženu, aby se mi to splnilo. A s těmi penězi se mi to splní! No a kluk se bude jmenovat Charlie. Jako jeho otec! Bude milovat fotbal stejně jako já a každý rok spolu půjdeme na fotbalové utkání. Můžu si koupit lístky s těmi penězi přece. Bude milovat rybolov a vždy v neděli když bude teplo si vyrazíme lovit ryby. To bude život. Následně si však vzpomenu, že si musím poslechnout zbývající dvě čísla. Klementýnko no tak povídej povídej, říká moderátor. No tak dobrá. Další číslo je moje šťastné číslo, povídá dívka. Klementýnko moje nejhezčí, pověz nám to tvoje číslo nanejvíc štastné. Ale notak Rodgere, nech si ty lichotky. No tak to vyklop ať už můžu odsud vypadnout, vidím na moderátorově usměvavé tváři. Tak a předposlední číslo moje nejšťastnější, pokračuje dívka. Jsou čtyři! Můj úsměv mi okamžitě zmizel z tváře. Skleničku s vodou jsem upustil. Ani jsem nenadával. Nezmohl jsem se slova. Nebyl jsem naštvaný. Nebyl jsem zklamaný. Nebyl jsem smutný. Cítil jsem se bezmocný. Jako kdyby mě někdo bodl přímo do srdce. Jako kdyby se proti mně rozbíhal lev a já se mohl bránit jenom tenkým klacíčkem. Jako kdybych byl zaseknutý v bažině a moje ruce se nechtěli pokusit vysvobodit nohy. Zavřel jsem oči. Televizi jsem nevnímal. Jedinou věc kterou jsem vnímal byla moje mysl která šeptala slova prohra. A pak se to ozvalo. Ta slova, co mě probudila. Ta slova, co mě zařídila takový stres, ale i nové přátele. Ta slova, které mě donutila zvednout se a jít něco dělat. Dělat něco co by jsem nikomu nepřál. Na obrazovce se objevil starý muž. Nejdřív jsem nevěděl o co jde. Jestli je to reklama nebo nějaký nový pořad. Najednou začal ten muž mluvit. Dobré odpoledne. Pokud mne neznáte tak se vám představím. Jmenuji se John Freeman. Nic jiného neřekl. Neřekl kdo je. Neřekl proč je na obrazovce všech lidí co se dívají na kanál Hallelujah. Přepl jsem na kanál Max. Byl tam. To je divné, říkám si před chvílí probuzený ze své obrovské smůly. Zkusím přepnou na jiný kanál. Přepnu na Music Labs. Stále tam je. OnlyRock. Je tam. Marimba,Jigsi,MaxMusic,MaxForest,JingleTimes,24/7 News,MagicofBritish,AnimalWatch,JoJo a dokonce i MusicForPensioners. Byl všude. Konečně začnu poslouchat. Mezitím, jak jsem přeskakoval kanály, tak jsem moc nepochopil, co se děje. Že za naši nádhernou zem budete bojovat... Uslyšel jsem první větu. Nejspíš jsem slyšel jenom část věty protože byla velice divně poskládaná. Jak asi všichni víte bude se konat losování dat. Všechny data narození, co budou řečena budou muset jít do války. Pokud se někdo pokusí výcviku a následnému válčení ve válce vyhnout, spravedlnost si o jeho osudu rozhodne sama. Zbytek informací se dozvíte po losování dat. Nyní už jdeme losovat. Už mi bylo jasné o co jde. Byl jsem dostatečně starý na to abych se losu zúčastnil. Bylo mi teprve dvacet osm let. Snad mě nevyberou, pomyslel jsem si. Stres mi začal proudit v žilách. Už jsem slyšel slova: a další datum je jedenáctého března. Mělo být vybráno až třicet pět dat. Několik prvních dat bylo naprosto odlišných od toho mého. Pak se jedno začalo trochu blížit, když řekli datum jedenáctého května. Bylo nepříjemné si uvědomovat, že spousta lidí půjde do války zrovna když se blíží Velikonoce. Několik dalších dat. Sedmého dubna, dvacátého pátého prosince, druhého května, sedmého července, devatenáctého dubna, třicátého srpna, čtvrtého listopadu, jedenáctého března. Tak počkat! Ne to, ne to nemůže být. To nemůže být pravda, zakoktal jsem. Ne to ne to prosím ne, opakoval jsem pořád dokola. Smutek a zmatení vystřídal vztek a nenávist. Jak mi to mohli udělat. Přepnul jsem na další kanál jestli to není jenom předčasný apríl. Na obrazovce se však objevil stejný muž. Na tom kanále byl nejspíš program vysílán trochu později protože opakoval ještě data před datem mým. Pak jsem to uslyšel znova. To zatracené datum. Vztekem jsem praštil do stolu až z něho spadl hrníček s už studeným čajem. Nechtěl jsem už slyšet ani slovo od toho muže. Chtěl jsem vypnout televizi a už ji nikdy nezapnout. Musel jsem si však poslechnout další informace abych věděl kdy začne trénink a hlavně kde. Informace byly dlouhé, nudné a nakonec to všechno skončilo tím, že se víc informací dozvíme na místě. Podle informací jsem se teda začal řídit. Měl jsem snad na vybranou? Po několik dnů mi chodily telefonáty o tom jak to zvládnu a tyhle hlouposti. Také padlo několik sbohem s moji rodinou a přáteli. Po několika dnech jsem nastoupil do vojenského autobusu, netušící co mě čeká. V autobuse byly i jiní lidé. Mladí i staří. Nemocní i zdraví. Silní i slabí. Nebylo mi do řeči a když už se se mnou pokoušel bavit můj spolujezdec, začal jsem předstírat že usínám. Byl to hubený muž s malým knírkem. Byl velice opálený přesto, že několik posledních dnů na opalování nebylo počasí. Za jízdy jsem si taky všiml jednoho svalnatého mladíka. Mohlo mu být tak šestnáct. Vláda sice poukazovala na to že se los nevztahuje na muže mladší osmnácti let, ale kdo ví jestli to nebyly jen žvásty. Náš autobus vyjížděl jako jeden z prvních v sedm ráno. Většina lidí vypadala nevyspaně. Na vojenský kemp jsme dorazili asi za hodinu a půl. Všichni v autobuse pak byli rozděleni na dvě skupiny. Na skupinu A a B. Byl jsem přiřazen do skupiny B. Nevěděl jsem podle čeho to dělili. Jestli podle jména nebo podle síly. Nebyl jsem zrovna slaboch ale nebyl jsem ani žádnej Schwarzenegger. Neměl jsem však potřebu se na tuhle otázku ptát. Následně byly zopakovány všechny informace, které jsem slyšel v televizi při losování dat. Jen pár jich bylo opravdu nových a jen pár jsem tak nějak nečekal. Následně jsme se odebrali do jídelny. Tam nám bylo vysvětleno jak funguje jídelna. Pokud nějaké jídlo vyhodíte do mísi na zbytky jídla, jen si poslušte, povídá voják. Ale pokud vás u toho uvidím. Budete to přede mnou muset sníst. Všechno co bylo v té míse. Budete mít jenom dvacet minut na to to sníst. Pokud to do dvaceti minut nesníte tak s vámi bude jednáno jako s prasetem, kterým se normálně zbytky jídla dávají. Jeden vcelku mladý muž se zeptal jak. Voják který se nám v autobuse představil jako John, vzal mísu se zbytky jídla a následně v ní vymáchal mladíkův obličej. Stačí ti to jako odpověď, řekl John posměšným tónem. Bylo vidět že ho takovéhle tresty baví. Tak chce někdo další, zeptal se John. Nikdo neodpověděl. John byl nejspíš potěšen, že se ho bojíme a odešel se naobědvat. Jo a, zastavil se John. Říkejte mi Veliteli. Pak začal vyvolávat dost nahlas. Když řeknu dejte si sto kliků, co řeknete? Ano, Veliteli Johne, řekli všichni potichu. Nahlas! Ano, Veliteli Johne, odpověděli všichni. Skvěle. Za hodinu začne první trénink. Kdo přijde pozdě bude potrestán. Teď se najezte. John se vydal ke svému stolu. Mladík který měl ještě obličej od směsi zamumlal něco jako hlupák. Nějaký Japonec co jel s námi v autobuse řekl něco japonsky. Znělo to takhle: anata wa oroka na shitsumon wo su beki de wa nakat ta (あなたは愚かな質問をすべきではなかった)
Nikdo tomu nerozuměl.