14.

424 22 2
                                    

Pohled Naomi

Vrátila jsem se do Avengers Tower, až když se začalo stmívat. Potřebovala jsem být na chvíli sama. Procházela jsem se jen tak po ulicích a nevnímala pohledy strachu lidí, kolem nichž jsem prošla. Chápala jsem to. Vždyť se tady prochází tří metrové monstrum, které omylem udělalo díru v jednom domě. No, sice to nebylo omylem, ale ten vztek jsem potřebovala nějak ze sebe dostat a nejlepší způsob, je do něčeho praštit.

Pak jsem musela odtamtud zmizet, protože někdo zavolal policii a já jsem vážně nechtěla mít problémy za to, že jsem poškodila dům. Proto jsem zamířila do Central parku. Byl tam docela klid a nebylo tam tolik lidí.

Pomalým krokem jsem se procházela a sledovala okolí. Poslouchala jsem okolní zvuky, které se většinou skládaly ze smíchu lidí, troubení aut a šumění větru v korunách stromů. Zastavila jsem se u jednoho rybníku a nepřítomně se dívala na hladinu vody. Běhaly po ní vodoměrky, které se navzájem honily. Pousmála jsem se nad tím a chvíli tak zůstala. Svou mocí jsem nadzvedla kousek vody a vytvořila tak menší vodní kouli, která se mi vznášela nad dlaní. Hrála jsem si sní a tvořila z ní několik tvarů. Bavilo mě to a můj úsměv se ještě zvětšil, když jsem v ní zahlédla vodoměru, které se asi moc nelíbilo, jak jsem si s vodou hrála. Proto jsem kouli zase vrátila do vody i s vodoměrkou, která utekla za ostatními.

Rozhodla jsem se taky vrátit a tak jsem šla směr Avengers Tower. Musela jsem jít po svých. Kdybych mohla, tak bych roztáhla křídla a letěla, ale věděla jsem, že je to nemožné, když svá křídla nemám. Možná bych mohla využít svou moc a vznést se, ale radši jsem šla po svých. Nechci přitáhnout ještě více pozornosti. Pomyslela jsem si a rychlým krokem šla domů.

Před věží jsem se proměnila na člověka, jenže obvazy co jsem měla na sobě mi byly velké a lopatky mě začaly trochu bolet. Až budu v pokoji, vyléčím si to. Obvazy jsem si znova obvázala okolo hrudi a držela si je, aby mi nespadly.

Uchopila jsem kliku, když jsem si všimla Tonyho, který měl na sobě bundu. Nehnutě jsme stáli a hleděli si do očí. Já, ale pak sklopila pohled a vešla do svého pokoje. Slyšela jsem, jak prošel kolem mého pokoje, ale naštěstí se nezastavil. Nechci teď s nikým mluvit. Sjela jsem po dveřích a sedla si. Po chvíli jsem uslyšela tiché našlapování tlapek a pak, jak se něco ke mně lísalo. Usmála jsem a vzala Arona do náruče. Vstala jsem a položila Arona na postel. Došla jsem ke skříni a vytáhla si tričko, ale ještě předtím jsem šla do koupelny se trochu umýt. Byla jsem ráda, že jako člověk nemám stehy na lopatkách a mohla jsem si nerušeně lehnout na záda. Zítra na tréninku si to vyléčím. Slíbila jsem si a zavřela oči. Aron si lehl vedle mě a já ho začala hladit po hřbetě. Po chvíli jsem upadla do země snů a nočních můr.

Znovu jsem se ocitla v sirotčinci, ale tentokrát byl plný dětí. Všude pobíhaly děti, jakéhokoliv věku a původu. Všechny se smály a užívaly si sluneční den. Vyšla jsem ven a musela se skrčit kvůli malým dveřím a kvůli mé třímetrové výšce.

Žádné dítě se mě nevšímalo. Ani vychovatelky, které se bavily s dětmi. Rozhlédla jsem se a uviděla bělovlasou holčičku, která seděla na lavičce ve stínu. Mohlo jí být tak osm let a něco si kreslila do bloku. Do tváře jsem ji neviděla a tak jsem se k ní přiblížila. Sedla jsem si vedle ní, ale nic to sní neudělalo. Prohlédla jsem si holčičku pozorněji. Dívala jsem se sama na sebe. Ta malá holčička jsem byla já. Tohle je má vzpomínka. Pomyslela jsem si.

Podívala jsem se, co mé mladší já kreslí a poznala jsem Arona. Usmála jsem se. Na to si vzpomínám.

,,Tak tady jsi.'' Řekl milý ženský hlas, který jsem neslyšela už několik let.

Jiná I. (Avengers FF)Tempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang