Po dalším dni, kdy jsme s dědou šli sbírat houby a s babičkou vařili, nastal osudový čas, kdy mému snoubenci bylo oficiálně 18 let. Byl jsem možná víc natěšený, než bych měl být. Ale po jeho každodenním úsměvu jsem nemohl jinak. Vypadal tak plný života oproti časům, kdy jsme spolu začínali.
Téměř agresivně jsem rozhrnul závěsy od našeho pokoje a na postel dopadlo hřejivé slunce. "Vstáváme," řekl jsem směrem ke kupce, co byla zahrabaná kdesi pod peřinou a polštáři.
Kupka se malinko natáhla a ozvalo se nespokojené zamručení. "Ještě pět minut, mami," zahuhlal z pod peřiny.
V pohodě jsem došel ke kraji postele, čupnul si a odhrnul mu z hlavy přikrývku, abych viděl na ten rozespalý obličej. "No, máma úplně nejsem, ale můžeš mi říkat tati." Ušklíbnul jsem se.
I obvykle měl pomalé vedení, takže chvíli trvalo, než mu došel význam mých slov, při čemž se na mě hned po té okamžitě zamračil. "Perverzní už takhle ráno?" zamumlal uraženě a nemotorně si do ruky vzal polštář. Nejspíš mínil mi s ním fláknout přes hlavu, ale jeho unavená ruka klesla sama od sebe moc brzo a polštář mi tak ladně přistál na vlasech.
"Lásko, není ráno, je skoro poledne," upozornil jsem ho s úsměvem. Sundal jsem si z hlavy polštář a tělem jsem hodil na místo vedle něj. "Chce snad princezna poponést do kuchyně?" škádlil jsem ho.
Pro moje překvapení se to malé nemehlo ve světle modrém velkém triku přetočilo na bok, zalehlo mi hruď a rukama mě spokojeně objalo kolem pasu. "Princezna chce spát," odvětil mi znaveným hlasem a zavřel oči.
Povzdychl jsem si a objal ho nazpět. "Budeme tady ležet dlouho?" řekl jsem po chvíli znuděně.
Naštvaně na mě zvedl hlavu a zpražil mě nenávistným pohledem. "Ty mi nedáš pokoj, co?" Uchechtnul se. "Jsi až moc nadšený. Jsou to jen narozeniny, ne výhra v loterii, klid," oznámil a sám od sebe se zvednul.
Usmál jsem se na jeho záda, mizející v koupelně. Když v tom se mi rozzvonil telefon. Volným krokem jsem se dostal ke stolu, kde jsem uviděl matčino pracovní číslo. Podezřívavě jsem se zakřenil na displej mobilu, ale hovor přijal.
"Ano mami?" ozval jsem se jako první.
"Lásko, potřebuju ti něco říct."
YOU ARE READING
My fu*king illness put us together
RomanceNěkdy se člověk prostě nemůže vydat svým volným směrem, protože nemá půdu od které by se odrazil. Proto tu jsou ti vyvolení, kteří nás vezmou za ruku a pomohou. Bez připomínek, bez důvodů. Jen protože nás mají rádi.
