Lost Prince |L.S.|

𝒯𝒽𝓇𝑒𝑒

Louis

Ve škole jsem Harrymu dal ještě svoje číslo, abychom se domluvili na naší první 'schůzce'

Jsem už dávno po večeři a jen se válím na gauči. Z jednoho z mých oblíbených dílu Jak jsem poznal vaši matku mě vyrušilo zvonění telefonu. Byl jsem nucen vstát, protože jsem telefon nechal na lince v kuchyni.

S několika nadávkami jsem se konečně zvednul na nohy a pomalým krokem došel do kuchyně, kde na displeji mého telefonu zářilo Harryho jméno.

,,Co je? Musel jsem kvůli tobě vstát, tak ať je to důležitý." Řekl jsem hned jak jsem hovor přijal.

,,Hele, nebuď hned nepříjemnej, jsme teď přece kamarádi." Zasmál se do telefonu zelenooký.

,,Byl bych na tebe nepříjemnej i kdyby jsme kámoši byli doopravdy."

,,Super, tak to se těším." Ozval se zase Harryho chraplák.

,,Já neřekl, že kámoši budeme."

,,Mám měsíc na to, abychom se kamarády stali, tak nedělej unáhlené závěry."

,,A ty si zase moc nevěř." Tentokrát jsem se zasmál já.

,,Jsem rád, že jsem tě pobavil." Řekl do telefonu ironicky Harry. ,,Jdeš se mnou a s klukama ven."

,,Proč to neznělo jako otázka?"

,,Protože to v podstatě otázka nebyla." Jeho úšklebek byl přes ten telefon zřetelně 'slyšet'.

,,Kdy?" povzdychl jsem si. S čím jsem to souhlasil...

,,Teď."

,,Cože? Harolde je půlnoc."

,,Neříkej mi Harolde."

,,Budu ti říkat jak budu chtít."

,,Jak myslíš kotě." Jako by 'zvuk' toho úšklebku zesílil.

,,Neříkej mi kotě."

,,Tak mi neříkej Harolde."

,,Pane bože." Protočil jsem oči a doufal jsem, že to
'slyšel'.

,,Kde tě mám vyzvednout," zasmál se do telefonu zelenooký.

,,Nikam nejdu."

,,Ale jdeš Louisi."

,,Ty mě nenecháš bejt, že?" promnul jsem si prsty kořen nosu.

,,Ty víš, že ne." Řekl dost hrdým hlasem.

Tak jsem nakonec Harrymu řekl svou adresu a šel se připravit. Vzal jsem si jen obyčejné černé tepláky, nějaké tričko a přes to černou mikinu přes hlavu.

Asi po deseti minutách Harry zazvonil u hlavních dveří mého domu.

,,Ahoj kotě." Řekl hned, jak jsem otevřel dveře a slibuju, že kdyby šlo zabíjet pohledem, zelenooký by se už válel po zemi.

,,Nazdar a neříkej mi kotě." Na tu část věty s kotětem jsem dal mnohem větší důraz.

,,Promiň." Zasmál se ,,tak pojď, kluci už na nás čekají."

,,No jo."

Společně jsme vyšli cestou vedoucí mě ještě pořád neznámo kam a ani jeden jsme neřekli slova. Byla to vážně trapná cesta. Ve tmě, jen my dva a naprosté ticho rozléhající se prázdnými ulicemi.

Cítil jsem se zvláštně být s Harrym takhle sám. I přes to, jak mě svým způsobem štve, nemůžu popřít to, jak hrozně přitažlivý je. Dovolil bych si říct, že je nejhezčí člověk, kterého jsem viděl. Je pravdou, že jsem většinu života strávil zavřený na hradě, ale stejně.