Zůstaň se mnou / FF Malfoy, Harry Potter

1.

Procházela jsem obchůdky v Obrtlé ulici a hledala hnojivo pro svého jediného přítele. Měla jsem dost detailní popis toho, co by mělo dané hnojivo obsahovat, jenže nikde nebylo k sehnání. Většinou ho někdo zkoupí ve velkém, podle prodavačů si je kupují zahrádkáři ve větším množství do skleníků. Jestli má někdo takhle náročné kytky jako je ta moje, nedivím se, že ta hnojiva nejsou k dostání.
Flustrovaně jsem zaklela a se slovem díků vyšla z šestého obchodu s nezdarem.

Kam teď? Že bych to zkusila doprava? Sice tam moc lidí nechodí, ale viděla jsem odtamtud chodit lidi s plnými taškami. Za pokus nic nedám.

Vypustila jsem vzduch z plic a zabočila jsem do ulice. Prošla jsem ještě pár krámků, než mi v posledním byl vůbec někdo schopný pomoci.

"Slečno, zkuste ten krámek s červeným nápisem skoro na konci ulice. Moji zákazníci si ho vychvalují. Je tam sice jenom krátce, ale slýcham na něj jen chválu"

Usmála jsem se na prodavače, poděkovala jsem a zamířila jsem rovnou k tomu zmíněnému obchůdku.

Dveře byli pootevřené, tak jsem do nich jen nepatrnou silou drkla. Vešla jsem dovnitř a hned pod okny jsem zahlédla to, co celý den hledám.

"Neuvěřitelný, nikde ho nemají a tady jich mají hned několik" zamumlala jsem a sehnula jsem se pro jeden pytel. S hnojivem v ruce jsem postupovala dál do místnosti a hledala jsem pokladnu.

Podlaha mi vrzala pod nohama, jak jsem postupovala mezi regály. Dlouhý fialový plášť mi vlál s každým krokem kolem nohou.

"Haló?" zvolala jsem, ale žádná odezva. I když, možná zezadu. Zkusím to tam.

Pomalu jsem postupovala k závěsu, který na první pohled nepůsobil těžce, ale při doteku jsem z něj ucítila magii. Opatrně jsem ho odhrnula a uviděla několik postav ve shluku kolem jednoho jediného muže. Byl přivázaný za ruce a nohy, ale to nebylo to, co mě na něm upoutalo jako první. Byla to zaplava dlouhých blonďatých vlasů sahajících někam do půli zad. Takový ten typ vlasů, které už z dálky odráží sluneční paprsky a vybízejí k tomu zabořit do nich prsty a pročesávat je. Jenže jejich dokonalost kazil fakt, že byly od krve. Tmavá tekutina hyzdila jejich dokonalost a tvar. Zamžourala jsem, abych zjistila, odkud se tolik krve bere. Bylo to očividné, jen můj mozek to ještě zcela nedokázal zpracovat.

Bičovaly ho. Jenže proč? Co udělal? Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho.

"Kde je? Kde je Tom Raddle? Řekni nám to a necháme tě žít. Tak mluv nebo ti snad Abraxas začaroval jazyk?"

Hmm?? Tom Raddle? Abraxas? To poslední jméno už jsem někde slyšela, ale kde safra?

"Nevím, to, nevím!" prskl ta slova po svých mučitelech mladý blonďák.

"A i kdybych to věděl, neřekl bych Vám to", uchechtl se vesele, než se z jeho rtů vyloudilo zasténání způsobené devítiocasou kočkou.

"Na tohle nemáme čas, řád po nás chce odpovědi, než se věštba náplní. Jestli to neví, není nám k užitku. Avada ..."

"Ne! Dost!"

Všechny hlavy se otočily za hlasem. Ten hlas byl můj. Kde se to jen ve mě vzalo? Už jsem se neschovávala za závěsem, nýbrž jsem hrdinně před ním. Bez přemýšlení jsem si sáhla do kapsy a vytáhla ven hůlku těsně před tím, než se ty jejich stočily ke mě. Vyslala jsem kouzla a doufala, že budu rychlejší než oni.

"Mdloby na tebe!" "Reducto!" "Pouta na tebe!"  "Aqua Erupto!" "Petrificus totalus!" "Avada Kedavra!"

Řvali jsme kouzla jeden přes druhého, padaly nadávky, výkřiky bolestí a smrti.

V jeden moment jsem stála, v druhý jsem letěla přes místnost přímo mezi regály plné kytek.

Regály ztlumily můj naráz, jen to přistání by mohlo být jemnější. Se zaklením jsem se rozhlížela kolem sebe po hůlce. Ležela na zemi necelý metr ode mě. Odfoukla jsem pramen vlasů, který se mi při tom letu uvolnil z pečlivě vytvořeného účesu a skočila po hůlce. Elegantním kotoulem jsem se dostala za další regál, hůlku ve střehu, připravená čelit dalšímu útoku. Jenže ani po pár minutách zadržování dechu se žádný útok neopakoval. Místnost byla tichá, až na hluboké oddechování onoho blonďáka. Otřela jsem si hřbetem ruky pot z čela a pomalu jsem se zvedla a přikrčená jsem  zkusmo vyšla Ze svého ukrytu. Nic. Je po boji.

Podívala jsem se po místnosti po zpoušti, co jsme tu svým bojem způsobili. Mezi střepy rozbitých květináčů, rozsypaných hnojiv a písku se valela nehybná těla útočníků. Opatrně jsem zvedla svoje hnojivo a vhodila ho do kabelky. Nezjistitelné zvětšovací kouzlo z mé kabelky udělalo kufr. Miluju kouzla.

Přešla jsem přes těla k uvázanému muži a opatrně mu odhrnula zpocené vlasy z obličeje. Byl jedním slovem nádherný. Těžce a namáhavě oddychoval, oči křečovitě zavřené.

Opatrně jsem provazy držící jeho ruce přesekla hůlkou a muž se mi zhroutil do náruče. Byl těžší, než jsem si myslela, protože jsem i s ním přistála na zemi. Už podruhé za tento den.

Přitiskla jsem si muže blíže k sobě tak, že mi jeho hlava spočívala na rameni a hůlkou odsekla zbývající provazy kolem jeho nohou. Poté jsem zamumlala ono kouzlo a přenesla se i s neznámým mužem na první bezpečné místo a to ke mě domů.

***

"No to je dost! Už jsem si říkal, kde jsi s mým hnojivem! Jeden by tu pomřel hlady" lamentoval můj spolubydlící, než si všiml, že nejsem sama.

"A kdo je tohle? Koho nám to taháš domů?"

"Nebuď hrubý k našim hostům, Fredericku!" Okřikla jsem ho a opatrně táhla muže v bezvědomí přes celý obývák do postele. Vytáhla jsem ho na ní a položila ho na břicho.

"To nevypadá moc hezky" zhodnotil situaci, když se na listech přesunul blíž, aby viděl. Jo, můj spolubydlící je kytka. Pěkně užvaněná kytka. Dokáže si na listech zvednout květináč a přesunout se kam se mu zlíbí. Nejradši to má u okna, kde pozoruje kouzelníky na ulici, jak spěchají vstříc svým životům. Už jsem si na něj zvykla, však jsem ho taky sama probudila k životu.

"Fredy, vzpomínáš si na tu knihu, kterou jsme četli o léčitelství? Myslím, že tam byl recept ne nějakou mast na bolest nebo tak něco" oslovila jsem ho.

"Třetí políčka z prava a byla to mast na léčení. Pospěš si, ať dlouho netrpí." hlesl a listem odhrnul pramen jeho blonďatých vlasů.