Blackův syn |HP FF|❌

|1. kapitola|

|srpen 1992|

„Jen se na to podívejte, Lynx Black dokonale obletěl Potlouk, který po něm vyslal zákeřně zlotřilý Edward Ross, a zaskóroval již potřetí na tomto soukromém rossovském turnaji a tým Theodor vyhrává už o celých padesát bodů! Myslím si, že chytač týmu Edward by si měl trochu pohnout s hledáním zlatonky, ale kdo jsem já, abych soudil, že jo... Navíc tým Edward má již takového brankáře na odpis, možná se neměl tak nadšeně hrnout do famfrpálu, když má už celých pětapadesát let a jeho famfrpálová hvězda pozvolna pohasíná!"

„Romulusi, ještě slovo a půjdu tě vymáchat do jezera!" zakřičel na něj dědeček Liam, do kterého si Romulus rýpl. „Já za to nemůžu, že sis vytáhl nejkratší knotek a musíš komentovat!"

Z výšky jsem jen viděl, jak ho Romulus počastoval nějakým gestem a začal znovu komentovat zápas, který se konal vždy v srpnu, kdy se celá rodina sešla, neboť já a moje sestřenice Minerva jsme slavili narozeniny. Hráli jsme pouze v deseti lidech, s jedním potloukem, v týmu byl jeden odrážeč, dva střelci, chytač a brankář. Zkrátka nás nebylo tolik, abychom složili famfrpálové družstvo.

Ven nás vyhnala babička Bella, protože jsme se prý chovali jako smečka nevychovaných vlků, co čeká jen na to, aby mohla při nejbližší příležitosti schramstnout dorty, který chystala mně a Minnie k narozeninám.

Zbystřil jsem opět všechny smysly a čekal, až mi teta přihraje opět camrál, zatímco jsem po očku pozoroval Sawyera, jak sváděl chytačský souboj s Leem. Byli jsme celkem výborné střelecké duo, navíc teta měla zkušenosti ze svých školních let a většinou jsme camrál drželi my, protože Nathaniel na koštěti příliš dobře létat neuměl a Minnie...byla prostě Minnie. Spíš se soustředila na to, aby všem předvedla, jaké nové triky se na koštěti naučila, než aby pozorně sledovala hru a dávala pozor, kam Nathan hází camrál.

I proto se stalo, že přestože Leo vyfoukl jen o maličký kousíček Sawyerovi před nosem zlatonku, vyhráli jsme kvůli našemu střeleckému náskoku o celých dvacet bodů.

Všichni ostatní už slétli dolů, aby se případně poškádlili či si pogratulovali k vítězství, jen já ještě zůstal na obloze. Nešlo zastřít, že jsem před rodinou trošku styděl za to, do jaké jsem se dostal koleje minulý rok v září. Ne že bych snad na svou příslušnost ke zmijozelským nebyl pyšný, to jsem pochopitelně jako správné hádě byl, jen jsem se trochu bál, aby ze mě nebyli zklamaní. Rossovi mě vychovávali od útlého dětství, především tedy strýček Eddie a tetička Abbie, proto mi vůči nim přišlo trochu nefér, že jsem se odchýlil od rossovic tradičních kolejí, které představovali především Nebelvír a poté Havraspár. Jenomže mě srdce odtáhlo do zeleno-stříbrné koleje. A navíc všichni z mé rodiny chodili do Zmijozelu. Tedy kromě Siriuse.

Navíc od doby, co jsem začal studovat v Bradavicích a plně ponořil do studia magie, jsem úplně přestal létat na koštěti. Samozřejmě, v prvním ročníku jsme absolvovali jednoletý kurz létání, ale před nástupem do Bradavic jsem lítával mnohem častěji a déle. Jenomže se mi během roku trochu změnily priority. Už jsem se netoužil stát slavným hráčem famfrpálu, který by celý život strávil v oblacích, nyní jsem se chtěl stát nejlepším čarodějem všech dob, který překoná odkaz Merlina. A holt bylo potřeba tomuto cíli něco obětovat.

Vydechl jsem nosem a pro sebe se usmál. Vítr mi vytrvale cuchal vlasy. Možná jsem si měl najít jiný koníček, kterého bych se vzdal, protože jsem připustil, že létání mi opravdu chybělo. Miloval jsem ten pocit svobody, které mi koště přinášelo, přestože už mělo ta nejlepší léta za sebou. Ale mezi oblaky a větrem, který mi skučel kolem uší, jsem se cítil skvěle.