Jiná I. (Avengers FF)

Prolog

Rovnou vám povím, že nejsem z téhle planety. Jsem....vlastně ani nevím odkud jsem a ani nevím co jsem. Neznám svoje rodiče, kteří by mi to řekli. Nevím jak se jmenují. Vím jak vypadají, ale jenom díky medailonku ve kterém je jejich fotka, kde mě drží má matka v náruči, otec stojí vedle ní a před ním stojí můj bratr. Nevím jistě, jestli je to moje rodina, protože v pravé podobě vypadám jinak než oni.

Před 19ti lety mě našla před sirotčincem vychovatelka, která v něm pracovala. Jmenovala se Olivia Williamsová. Byla to milá paní, která se mě rozhodla vychovat, i když jsem byla jiná.

Pamatuji, že měla zrzavé vlasy, které byly na některých místech už šedivé a nosila je v dlouhém copu, který jí dosáhl až na záda. Měla kaštanově hnědé oči na kterých nosila brýle. Většinou nosila svetry světlé barvy, šedivé kalhoty a k tomu černé pohodlné baleríny.

Jestli se ptáte, proč jsem jiná, tak to proto, že v pravé podobě vypadám úplně jinak, než obyčejný člověk. Mám také schopnosti, které se mi nedaří moc ovládat a umím mluvit cizím jazykem, který nepochází ze Země.

V pravé podobě jsem vysoká 3 metry. Mám rudou kůži a po celém těle černé pruhy jako tygr, stříbrná/šedá obrovská křídla, dlouhý pruhovaný ocas a měsíčně bílé vlasy, které mi dosáhnou až na záda a proto je nosím v copu. Uši mám špičaté, které jsou vzdáleně podobné elfím, velké jedovatě zelené oči a nos podobný kočičímu.

Mezi mé schopnosti patří měnění podob, čtení a ovládání myšlenek, telekineze a léčící dotek.

Nikdy jsem nepochopila, proč si mě Olivia nechala. Vždyť jsem přece monstrum, kterého se každý bojí a měla bych přijít o svůj život, abych někomu neublížila. Olivia mi ale vždy říkala - ,,Každý by měl mít šanci na život a svobodu, i když je jiný. A já ti tu šanci dala Naomi.''

V sirotčinci bylo několik dětí o které se starala, ale mně se vždy věnovala nejvíce. Považovala mě za svoji dceru, kterou nikdy nemohla mít. Já ji, ale za svoji matku nikdy nepovažovala. Byla jsem ji vděčná, že se mě ujala, ale já prostě nemohla. Nikdo nemůže nahradit moji pravou matku.. Proto, když si mě někdo chtěl adoptovat jsem pomocí svých schopností je donutila, aby adoptovali někoho jiného. Olivia se vždy na mě zlobila, když jsem to udělala, ale nikdy né dlouho.

Jako každé jiné dítě ze sirotčince jsem chodila do školy. Žádné kamarády jsme nikdy neměla. Všichni se mi vyhýbali, protože jsem podle nich byla divná. Někdy mě i šikanovali a posmívali se mi kvůli mému lidskému vzhledu. Jako člověk vypadám tak, že mám bílé vlasy, jedovatě zelené oči, nižší postavu a světlou kůži. Nikdy jsem nic s tím neudělala. Nechtěla jsem jim ublížit. Jediný kdo mi dělal společnost byl můj kocour Aron. Je to Mainská mývalí kočka a řekla bych, že je to snad ten největší kocour co jsem kdy viděla. Olivia mi řekla, že když mě našla, Aron už byl se mnou. Je to takový můj ochránce. Má šedivou podlouhlou srst, dlouhý ocas a zlatavé oči.

Své schopnosti snažím potlačit, ale nejde to. Nejde potlačit, to co je ve vás. Nejhorší je, když jsem naštvaná a nebo rozrušená. To své schopnosti neovládám vůbec. Dostanu se vždy do nějakého tranzu ve kterém nevím co dělám. Když se mi to stalo poprvé, zničila jsem dámské záchody ve škole. Jsem stvůra, která se nedokáže ovládat.

V 15ti letech jsem ze sirotčince utekla i s Aronem. Udělala jsem něco, co jsem nikdy nechtěla, ale udělala jsem. Zabila jsem osobu, které jsem byla vděčná za svůj život. Nikdy si neodpustím, že jsem Olivii zabila. Od té doby po mně šla dva roky policie. S Aronem jsme se ukrývali, jak to jen šlo. Naštěstí nás nechytili, ale policii se vyhýbám dodnes. Bohužel se stále schovávám, ale tentokrát před Hydrou. Jednou jsem totiž byla mezi několika lidmi a slyšela jsem jejich myšlenky, které se navzájem překřikovali. Nerozuměla jsem jim ani slovo, ale nejhorší bylo, když jejich myšlenky byly čím dále tím víc hlasitější. Doslova řvali v mé hlavě. Ani Aron mě nedokázal uklidnit. Sice jsem od toho místa utekla, ale stále jsem je slyšela, jak křičí. Moje moc doslova explodovala. Vytvořila jsem tlakovou vlnu energie, která porazila všechno, co jí stálo v cestě. To přilákalo Hydru, která od té doby po mně jde. Stalo se to, když mi bylo 17 let. Od té doby jsem se svými schopnostmi trénovala a pomohlo to. Sice se někdy dostávám do tranzu, kdy nevím co dělám, ale aspoň jsem zarazila čtení myšlenek bez mého svolení. Začala jsem trénovat i sebeobranu. Zatím jsem se vždy ubránila, naštěstí. Nikdo už nesmí zjistit co jsem zač a hlavně co dokážu. Nechci aby mě zavřeli do klece, kde strávím zbytek života. Proto se snažím lidem vyhýbat co nejvíce, abych jim neublížila a aby mě nezavřeli.

Teď je mi 20 let a daří se nám s Aronem dobře. Zařídila jsem si vše, co by správný člověk měl mít. Našla jsem si byt a práci v Manhattanu. Pracuji u paní Jonesové v knihovně a bydlím naproti Central Parku.

Snažím se žít normální život, ale jak můžu, když jsem jiná a těžko se ovládám.

                                                                     **************

Vítám Vás u nového příběhu. Je to moje první fanfikce na Avengers, takže uvidíme jak mi to půjde. Děj je vymyšlený podle mě, ale může se něco z filmů objevit. 

Pokud jste viděli film Carrie (2013), tak stejnou moc má i hlavní postava téhle knížky. A v příloze máte obrázek medailonku o kterém se na začátku píše.

Snad se Vám knížka bude líbit a uvidíme se u další kapitoly, pokud tedy bude.  

Mějte se.