Hey Angel (Ready To Run)

1.

    Vítám u druhého příběhu Ready To Run, doufám, že se vám bude líbit. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Povím vám něco, co se stalo, když mi bylo asi 17. 

    Byly asi 2 týdny před maturitou. Šla jsem ten den ráno do školy, po cestě si vzala kávu a sedla si do třídy. Byla jsem tam jediná, jako vždy. Za chvíli ale přišel hnědovlasý chlapec v černé mikině a černých džínech. Měl hluboké modré oči, úzké rty a rozcuchanou čupřinu hnědých lehce zakroucených vlasů. Na svůj věk byl nižší, ale pořád ne tak jako já. Byla jsem zdaleka nejnižší ze třídy, protože jsem měla jen něco málo přes metr a půl. 

    Chlapec je na mě podíval a trochu se pousmál. Sedl si do nedaleké lavice a vytáhl mobil. Pak už mi nevěnoval velkou pozornost. Po chvíli jsem si uvědomila, že na něj pořád zírám, tak jsem odtrhla pohled a přišpendlila ho na můj blok, kam jsem si kreslila. Asi tak jediná věc, co mi šla. Vzala jsem do ruky tužku a pod ní se začala rýsovat tvář. Jeho tvář. Výtvor mi zabral zbytek volného času před první hodinou. Tou byla chemie. Bože, jak já jsem v ní byla neschopná. To už i matika byla lepší.

    Celou hodinu učitelka mlela něco o polokovech, a já se jen snažila něco zapsat do sešitu. To jsem za chvíli vzdala a celé to přeškrtala. Dala jsem si do ucha jedno sluchátko a přikrila si ucho vlasy, aby si toho kantorka nevšimla. Pustila jsem si do něj Trough the Dark a začala jsem se zase věnovat kresbě, co jsem ráno začala. A po 20 minutách jsem byla hotová. Prohlédla jsem si výtvor a všimla si nenápadného pohledu nového chlapce. Uvědomila jsem si, že ani nevím jeho jméno.

    Po chemii jsme měli češtinu, tu vyučovala naše třídní. 

    "Dobrý den," vešla při zvonění češtinářka a sedla si za katedru.

    "Ještě, než začneme, ráda bych tu představila nového spolužáka. Představil by ses nám?" zvedla obočí a upřela na něj upřený pohled. Hned bylo každému jasné, že to nebyl dotaz. Takovým dojmem působila snad na úplně každého, odporovat jí se rovná sebevraždě.

    Chlape se zvedl a pod pohledy ostatních se trochu skrčil. Rukou si projel vlasy a nervózně rozhlédl po třídě.

    "Tak... um... já jsem Harry. Přistěhovali jsme se sem před pár dněma kvůli tátově práci," slova převaloval v puse, jakoby se úplně neslyšel. Upřel pohled do země, jako by hledal další slova. Učitelka ho naštěstí zachránila a odkašlala si, aby na sebe upoutala pozornost.

    "Výborně, tak doufám že se ti tu bude líbit," Harry přikývnul, sedl si, kapuci si přitáhnul do čela a poklepal si na místo, kde by bylo ucho, "tak, teď se vrátíme k tomu, co jsme probírali minule." pokračovala, a přesně v tu dobu jsem vypla. Do sluchátek ukrytých pod mými krátkými vlasy začala hrát Back To You, do rytmu jsem si podupávala a v duchu si zpívala. V češtině jsem nijak neplavala a navíc, tohle už bylo jen opakování.

    Když jsem přečkala češtinu, vyšla jsem ze třídy, a šla na výtvarku. Někdo mi ale zaklepal na rameno a já se hrozně lekla. Vyjekla jsem, z rukou mi vylétli všechny papíry na okrajích pokreslené černým inkoustem a přitiskla si ruce na hrudník. Otočila jsem se a uviděla vykuleného Harryho, který vytřeštěně stál přikovaný na místě.

    "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat..." opět zněl,  jakoby tímhle jazykem nemluvil déle než pár dní. Naklonila jsem hlavu a tím ho vyzvala, aby pokračoval.

     "Jen jsem ti chtěl dát tohle," podal mi můj sešit, který jsem si asi  zapomněla ve třídě.

     "Díky," vzala jsem si ho a už jsem chtěla pokračovat do ateliéru, když mě zastavil jeho hlas.

    "To jsem byl já?" zeptal  se a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že má na mysli moji kresbu. Proč si prohlížel můj blok?

    "Proč si myslíš, že se můžeš lidem hrabat v osobních věcech?" řekla jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlela, ale já prostě nejsem od přírody přívětivý člověk. Z toho si asi odpověď ale mohl vyvodit, pak mi došlo. Vypadal vystrašeně a jakoby nechápal, co říkám. Odkud že se to přistěhoval? Nerozumí mi snad?

    Zdálo se mi, že se snaží rychle najít odpověď, a pak jen zamumlal "umíš hezky kreslit." Vím, že blokem nelistoval proto, aby mě naštval, ale prostě jsem reagovala moc rychle.

    "Dík," prohodila jsem k němu a nastalo nepříjemné ticho, které jsem po chvíli prolomila.

    "Odkud jste se přestěhovali?" nechtěla jsem znít vlezle, ale zajímalo mě,  proč zní tak, jak zní. V jeho hlase jsem totiž žádný přízvuk neodhalila.

    "Z Manchasteru." tam ale taky mluví anglicky, ne? Našpulila jsem rty a trochu se zamračila. 

    "Tak já asi už budu muset jít, mám ještě výtvarku." Harry si opět sáhl na kapuci a poklepal na ni. Zamračil se a upřel oči na moje rty. Pak zvedl obočí a lehce naklonil hlavu na stranu.

    "Výtvarka," Lépe jsem artikulovala a vyslovovala hlasitěji. Jemu se rozsvítilo v očích, pousmál se přikývl.

    "Co se děje?" chtěla jsem to nechat být, ale zvědavost ve mně rostla, až jsem myslela, že vybouchnu.

    "Já..." zadrhl se a  zašpendlil zrak do podlahy "promiň, úplně mi nefunguje sluchátko, a odezírání ze rtů jsem ještě úplně nevypiloval." tiše se uchechtl a mně došlo, co to znamená.

    "Ježiši, promiň, já jsem nevěděla..." nevěděla jsem, jak pokračovat. Nechtěla jsem říct nevěděla jsem, že jsi hluchý, to by to celé ještě zhoršilo.

    "Nevadí, mnoho lidí si toho nevšimne. Vlastně se to celé  většinou snažím skrývat, ale nejde mi to úplně dobře." pousmál se, a pak zvedl své hluboké modré oči lemované dlouhými řasami na rezavé, asi tisíc let staré hodiny visící ze stropu, přičemž se trhavě nadechl.

    "Už taky poběžím, mám hudebku. Tak ahoj," křikl ještě přes rameno a pospíchal po kamenných schodech do dolních pater. Já se vydala opačným směrem a začlenila se do hloučku mých spolužáků stoupajících do nejvyššího patra.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Doufám, že se Vám první kapitola líbila. Trochu nezáživná, ale potřebovala jsem příběh nějak uvést. Mimochodem děkuju moc za všechna přečtení u Love You Goodbye.