Emperors & Empresses (CZ)

III.

Z moře měla respekt. Z lodí a kapitánů ještě větší. Ale protože tohoto kapitána znala už od malička, měla z něj spíš srandu. Neustále se s vážnou tváří pravého mořeplavce díval do dálek se svým dlouhým dalekohledem, který dívka viděla pouze u námořnictva, a užíval si tu chvíli dokonalosti. Tedy, dokud mu ji nezkazila jeho sestra. Maze byla velmi zvláštní dítě už od malička. Pokud na ni někdo křičel, nadával jí, poslouchala a nechala se sekýrovat, dokud nepřišla řada na ni. Pak dotyčný zažil doslova peklo na zemi. Dívka nejen měla zlato v hrdle, ale také uměla hlasitě křičet a nadávat. Byl to malý skřivan, co uměl řvát jako tygr.

,,Na jak dlouho odhadují plavbu?" Em se otočila k modrovlásce a opřela se o zábradlí. Tanja vypadala klidně, možná i trochu šťastně, že konečně bude moci odejít z Westlay a vrátit se ke svému kmenu, co stihl utéct na Sabat. Ostrov nejblíže Westlay. Ještě před odjezdem se loučila s královnou, jako by to byla její nejlepší kamarádka. A nejspíš si obě budou pamatovat ty chvíle, kdy spolu stály v boji ve Westlayském hradě.

Na palubě bylo asi kolem necelé stovky Tuimanů, kteří se rozhodli vrátit ke svým předkům. Ti zbylí zůstali ve Westlay, už v mnohem lepších podmínkám.Díky královně. Starala se o ně, nehodlala je sekýrovat jako tomu bylo za lorda Avensna. A stala se jejich dobrou vládkyní.

,,Týden, dva, ani ne pokud bude dobré počasí. Artanaské moře je nevyzpytatelné. Můžeme jenom doufat." Mluvila z vlastní zkušenosti. Moře znala jako své vlastní karty. A přeci ji vždy něčím překvapilo.

,,Dobře," odpověděla jednoduše Tanja. Chvíli se zdálo, že ještě něco řekne. Pak se ale zamračila a vydala se ke schodům do kajut. Tanja pro zlodějku byla záhadou. Ta dívka milovala svůj národ, zemřela by pro něj, ale bez velkých hádek vložila svůj život do rukou, které ji ještě před několika měsíci věznily. Nebyla při smlouvě krále a Tanji, ale klepy se šířily rychle.

Em zavřela oči a nechala vítr hnát její vlasy na sever. Vše jim přálo do plachet. Moře, vítr, i slunce nad jejich hlavami. Byl příjemný den. Po dlouhé době ani vedro ani zima, žádné bouřky ani pařící slunce. A nejen Emirie si to užívala. Mrzela ji jen jedna věc, nikdo z jejích společníků zde nemohl být s ní. Odeta se ještě nevrátila z návštěvy své matky, Adruga se někde toulala s ostatními zloději, Kouzelník, jako každý rok, na dobu pár týdnů zmizel a Tesák... Tesák... Emirie si povzdechla a podívala se na dřevěnou podlahu pod ní. Musela se zaměstnat něčím jiným než byl on.

Prkna lodí byly to, na co koukala po celý rok plavby. Znala vše potřebné ohledně lodí. Věděla, kde je příď, záď, kde se dalo vylézt na stožáry a kde spouštět plachty. I přesto, že bývali jen zajatci, se kterými se obchodovalo, jim piráti svěřili mnoho zkušeností.

,,Nějaká smutná?" zacvrlikala blondýnka a opřela se vedle dívky. Maze udělala to samé, co před chvílí Emirie a usmála se na paprsky slunce, co jí šlehaly do obličeje. ,,Špatný den?"

Emirie zavrtěla hlavou a otočila se k moři. ,,Jen jsem přemýšlela."

,,Lžeš!" zasmála se Maze. Emirie se začervenala. Maze měla tu schopnost, z každého pouhými slovy vytáhnout cokoliv. A Emirie už teď věděla, že se o to dívka pokusí. ,,Viděla jsem tě jak mluvíš s tím vysokým, hezkým, černovlasým mužem ještě před tím vaším doupětem. Tipnu si, valmader?" Emirie, ač nerada, se naježila při pomyšlení, že si ho dívka prohlížela. Dnes ráno, než odešla, ji Tesák zastihl při odchodu. Neptal se kam měla namířeno. Ani na to, proč má s sebou brašnu. Jen se jí omluvil za trapnou situaci v koupelně a že nechal zavolat zámečníka. Emirie mu na to jen pokývla hlavou, a co nejrychleji zmizela ve stínech, které ještě nestihly zmizet v novém dni. ,,Ty jeho lícní kosti, vypadal, že se dlouho neholil. Ale stihl se převléci. A pak ty jeho oči. To se jen tak nevidí. Moje srdce tálo při pohledu na něj." Emirie se kousla do jazyka, aby dívce něco neřekla. ,,Myslím, že až se vrátíme, tak si s ním půjdu promluvit. Vypadal, že by ocenil dívčí společnost. Co myslíš? Měl by zájem? Já totiž ano." Maze se přisunula k Em a drkla do ní. Emirie se na ní ani nepodívala. Ale její zaťatá čelist řekla Maze všechno. ,,Ha! Tak odsud vítr vane!" Maze se opřela lokty o zábradlí a podívala se s úsměvem na moře plné tajemství. ,,No tak, povídej. Co se děje? Kdo to je? A co za problémy máte?" Maze sledovala. Všímala si. Viděla v lidech to, co ostatní neviděli. Jejich nitro.

Emirie zaťala čelist ještě víc. Nerada mluvila o svém soukromí. O dalších z jejich party. A hlavně o Tesákovi. Ačkoliv byli jen dobří přátelé, vždy si na něj dělala nároky. Každá dívka v cechu věděla, že Tesák je její a nikdo další si na něj nesměl ani sáhnout. Ale co bude dělat, až jednou přijde někdo, třeba jako Maze, a začne se o Tesáka zajímat. A on o ní? Proto se rozmluvila. ,,Odcizili jsme se," řekla snadně. Maze ji potichu vybídla, aby to nějak rozvedla. ,,Odcizili jsme se od bitvy na Jeahanderské pláni. Bývali jsme si blízcí. Byl pro mě jako bratr. Jako něco víc než bratr a..."

,,A?" Em zčervenala ještě víc a začala si hrát s kartou ve své ruce, kterou vytáhla z rukávu. Byla to srdcová královna.

,,A taky dobrý posluchač, pomocník, přítel -"

,,Emirie Hoods, zvaná Kárová Princezna! Okamžitě vyklop pravdu!" vystartovala Maze z ničeho nic až se na dívky otočil i samotný kapitán lodi. Maze se uklidnila a poslala svému bratrovi vzdušnou pusu. Ten jenom zavrtěl nevěřícně hlavou a vydal se vydávat rozkazy svým mužům.

,,A možná, jen možná se mi i líbí..." Přiznala neochotně Emirie. City do cechu nepatřili. Žádná láska, ani přátelství, které se ale těžko nevznítilo.

,,Ahaa," Maze se odrazila od zábradlí a otočila se dokola. Její zelený plášť se jí obtočil kolem těla. ,,Emirie a valmader, všichni už to ví, jsou do sebe zbláznění!"

,,Maze!" vyjela na ni Emirie. Dívka se jenom smála svému výstupu a chvíli trvalo, než se uklidnila úplně.

,,Neboj se Em, nevydám se za ním. Nepolezu ti do zelí." Maze přešla k dívce a pohladila ji po rameni. ,,Ale žít s valmaderem, nevím holka." Emirie našpulila rty.

,,Uvidíme, koho jednou uvidím po tvém boku!" Shodila její ruku a sama ji rychle objala kolem pasu. Maze byl někdo, kdo znal její minulost. Prožil si to samé, co ona. A znal ji odmalička.

,,Koho? No přeci krále! Nebo nějakého boháče!" Smála se Maze a oplatila ji objetí. 

,,Proč se tam objímáte jako dvě lesby!" zakřičel na ně Marc. Maze na něj zvedla v nepěkném gestu prst a zakřičela na něj: ,,Hlídej si kormidlo a ne holuby na střeše!" To byla typická hláška z moře, která obě dívky rozesmála. Říkával ji jeden z námořníků na lodi. A hláška se přenesla i na mladší generaci.

,,Vítr vaně správně! Žene nás krásným směrem!" zavolal Marc. Jeho muži hlasitě souhlasili. Bylo jich nejméně dvanáct. Emirie se s úsměvem rozhlédla po lodi. Ti muži Marcovi dokonale věřili. Důvěřovali svému kapitánovi a neváhali jít s ním do boje s jinou lodí. Mohli jen doufat, že žádnou nepotkají. A plavba proběhne v klidu. Jenže, jak už jednou řekla, moře bylo nevyzpytatelné a plné záhad.