1

15 2 0
                                    

Když jste v pubertě spousta lidí se vás ptá co chcete dělat po základní škole. A jsou jen tří typy rodičů. Ti kteří svoje dítě podporují v čemkoliv, ti kteří mu nalinkují život a budou ho k tomu nutit za každou cenu a ti kteří se ho snaží odradit od věcí kterého to dítě baví  a snaží se mu vtlouct do hlavy že ta budoucnost kterou mu připravili je ta nejlepší, zatímco se tváří že je to jen na tom dítěti. A je jen na tom dítěti jak na to bude reagovat. A v jaké pozici jste vy?

Úplně normální město úplně normální lidé. A tím městem se procházela mladá dívka. Spoustu lidí se za ní otáčela. Buď kvůli tomu že byla celá zahalená v černém a vypadala jako zloděj. Nebo proto že venku bylo sotva pět stupňů a ona se tam procházela jen v tenké mikině a neměla jí ani zapnutou. Pomalu kráčela ulicí v rukou třímala deštník který jí chránil před kapkami vody. Má kapuci přes hlavu a jediné co jde vidět jsou její rudé vlasy a hnědé oči jako oříšky. Kdyby jste se na ní víc zadívali viděli byste že se jí v očích lesknou slzy které celou cestu zadržovala. Spousta lidí by se nad stavem dívky zhrozilo. Naštěstí pro dívku si všichni všímali jen sebe. Je neuvěřitelné jak jsou lidi sobečtí. Nevidí že se kolem nich něco děje dokud nejsou zataženi do víru událostí. Neuvědomují si že jejich problémy nejsou jediné na světě. Co je takový vyhazov v práci oproti životu dívky, která si ho sama vzala, protože její problémy byli vetší než ty od ostatních. Nic. A přesně to lidi nevidí. Bohužel taková doba teď je a jen tak se nezmění.

Pohled dívky

Vešla jsem do svého prostorného bytu v Olomouci. Nenáviděla jsem to tam ale dostudovat tam bylo moje povinost. Teď si možná říkáte jak jako povinost. K tomu se dostaneme později. Když za mnou zaklaply dveře rozbrečela jsem se a složila na chodbě. Nevím jak dlouho jsem tam seděla a brečela. Mohla to být hodina. Nebo třeba deset minut, nevím.  Ale po tom co jsem se zvedla jsem se vydala  k počítači. Ráda jsem hrála hry. Ale to spousta dětí v téhle době. A já nebyla výjimka. Výjimkou jsem byla v tom že já narozdíl od některých hru natáčela. Natáčela hru a přidávala k tomu vtipné komentáře.  Pak jí sestříhala a dala na youtube. Asi byste mě nazvaly youtuberkou nebo influencerkou. Tou dobou jsem byla jen obyčejná holka co dávala sotva týden videa na youtube. Jo to byly moje začátky. V noci jsem hrála Minecraft pak to sestříhala a dala na youtube. A jak jsem se tam jmenovala inu to asi víte. SNOUWIE. Ne ze začátku jste nemohli vidět můj obličej. Viděli jste čistě hru a slyšeli můj hlas. Ten den kdy začal tenhle příběh byla neděle. A já stejně nešla spát dřív jak ve dvě.

Den školy
Pomalu jsem kráčela ulicí která vedla ke škole. Spousta dětí nemá ráda školu ale já jí přímo nesnášela. Ale nejvíc vtipný na tom je, že mě učení bavilo. Hlavně kvůli tomu že jsem se vzepřela rodičům a tu školu si vydupala. Zastavila jsem se před školou a vytáhla si složku s informacemi. Ten den měl přijít student který tu byl na výměný pobyt. Bylo to na měsíc, ale i za měsíc se toho stalo hodně. Vtipný je že se tak jmenuje. Asi víte kdo to je a jestli ne. No tak se nechte překvapit. Ten projekt byl o tom jak by se Slovák přizpúsobil české škole a naopak. Nevím proč to vymysleli ale já měla ten den toho studenta na starost. Ale bylo mi jasné že se kolem něj hned bude motat Rebecca. Bývalá školní královna. Jen pár lidí ale vědělo proč se tak chová. To zas ale přeskakuju. Vlastně jsem jí jen vytiskla věci které potřebovala aby mu ukázala školu. Tak jako každé ráno jsem si přála otočit se a jít do bytu. Můj bývalý byt se nedal nazývat domovem. Hlavně kvůli rodičům kteří ho platily. Možná jsou bohatí ale mateřskou lásku mi nezaplatí. Jsem pro ně odpad o který se museli šestnáct let starat a  zaplatili mu cokoliv jen aby ho nemuseli mít doma. Mamka ze mě chtěla mít herečku nebo modelku jako je ona. No být před kamerou mě baví to jo ale to přání jsem ji nesplnila. Otec ze mě chtěl zpěvačku tak jako je on zpěvák. Baví mě hrát na kytaru a zpívat ,ale to přání mu taky nikdy nesplním. Už od malá mě bavilo programovat. Tak jsem si vydupala školu se zaměřím právě na věci ohledně počítačů. (Těch škol v Olomouci je hodně a našla jsem asi tři které se tímto zabývaly. Pozn. Autorky) Bohužel pro mě se škola dělila na dvě části. Jedna která je zaměřená na tu techniku a druhá část pro bohatý nebo chytrý děcka co nevědí co mají dělat v budoucnu. Samozřejmě ta škola rodiče nepotěšila ale co mohli dělat buď se mě mohli zbavit a poslat do téhle školy nebo by se mnou musely přežít další čtyři roky. A vybrali si tohle. Akorát jsem každou  sobotu musela jít k nim a poslouchat jejich výčitky a pak poučení o tom jak se mám chovat. A to i kdybych byla nemocná. Při prvním zazvonění jsem vešla do školy. V tu chvíli mi hlavou probleskla jen jedna myšlenka. Peklo začíná.

Pohled (zatím) neznámého chlapce

Musel som ísť na nejaký blbý výmeny pobyt. Preto teraz na nějakej české škole hľadám babu ktorá má červené vlasy. Podľa všetkého ma tu mala ukázať kde čo je. Ale problém je v tom že nepoznám ani jej meno a keď sa niekoho opýtam na babu s červenými vlasmi tak mi povedia že takáto holka je nezaujíma tak že rozhodne nevie kde je. Som úplne zúfalý keď ma zastavia jedna bruneta. "Ty jsi tady na ten vymění pobyt,, Spýtala sa ma  "Áno hľadám dievča ktorá má červené vlasy poznáš jej?,,  vyzerá ako ta tapická kráľovná školy takže či sa s ňou kamarátia tak nechápem prečo mi všetci hovorili že sa o niekoho tak zbytočného nezaujímajú. "Znám jí ale nebavím se s ní ona je taková divná jestli chceš můžu tě tu provést,,  Takže je v podstate taký vyvrheľ.  "Mám nájsť ju má totiž nejaké informácie ktoré potrebujem treba kde mám skrinku,, "Dobře tak jí najdeme spolu stejně ostatní ti nejspíš nepomůžou,, mala pravdu nikto tu nebol schopný mi pomoct. Len som pokrčil plecami  a šiel som za ňou. Zamiriela k nejakej dievčine ktorá mala kapucňu na hlave. Priamo pred ňou zabuchla skrinku. Keď sa pozrela kto to urobil zazrel som jej v očiach strach ale viac som si ju nemohol prehliadnuť pretože to dievča s ňou odišla kúsok ďalej a tam jej niečo povedala.

Pohled dívky

Stála jsem u skřínky a vytahovala si z ní učebnice když mi jí někdo přibouchnul před obličejem. I přes to že jsem věděla kdo to je jsem se otočila. V tu chvíli mi musel být v očích vidět strach který mnou cloumal. Rebecca mi sevřela zápěstí a zaryla mi do něj její dlouhé nehty a odvedla mě dál od kluka který přišel s ní. "Takže to bude takhle ty ho tady provedeš společně se mnou a nebudeš drzá třeba tě za to dneska nechám ale jestli uděláš něco přes čáru tak si mě nepřej jasný,, začala mi horlivě šeptat aby jí neslyšel a přitom mi drtila zápěstí. "Chápu,, odsekla jsem jí. Neřekla přece že na ní zlá být nesmím. Ona mi věnovala falešný úsměv a s tím se pak otočila i na toho kluka. Dělala jsem jako by mi nejspíš nerozdrtila zápěstí a také přišla blíž k tomu klukovi. "Ty jsi tady na ten výměný pobyt jestli se nepletu,, potřebovala jsem se ujistit. "Áno volám sa Samuel a ty,, proč chtěl vědět moje jméno zatraceně. Bylo by to všechno tak jednoduší. "Já jsem Rebecca ale říkej mi Becky,, ozvala se na to se svým sladkým úsměvem na který sbalila spoustu kluků." Říkej mi jak chceš spousta lidí mi tady říká rudovláska tak se k nim můžeš přidat ale teď bychom si měli pospíšit jestli chceme stihnout první hodinu,, Nemluvila jsem nějak nahlas vlastně se divím že mě vůbec slyšeli. Rozešla jsem se směrem k jeho skřínce u které jsme se zastavila a řekla mu kód. Dal si do skřínky věci které nepotřeboval a my jsme pokračovali v  prohlídce. Ukázala jsem mu, teda Rebecca mu ukázala, jídelnu tělocvičnu a pak jsem ho zavedla k jeho třídě. Byl v maturitním ročníku. Celou cestu povídala jen Rebecca já jsem mlčela nebo spíš jsem neměla povoleno mluvit a mě to tak i vyhovovalo. A když už jsem se konečně toho chudáka zbavila vytratila jsem se na chodbě a zase začala dělat že neexistuju. Tak jak jsem to dělala posledních pár měsíců. Jak rychle se všechno může posrat po jedné pitomé chybě.

Cena Krve (Moon)Tempat cerita menjadi hidup. Temukan sekarang