Světlo BVB

7

Dny docela rychle utíkaly. Uběhly už celé dva měsíce od příjezdu Ashleyho. Za tu dobu jsme se neskutečně sblížili. Poznávali jsme se každý den, každý den jsme se o sobě dozvídali nové věci, například jsem se dozvěděla, že Ashley hraje v kapele, a že ti kluci, které jsem viděla, když přijel, byli z kapely.

Jednu věc, ale stále nevím, proč tu je.

Já se mu svěřila. Řekla jsem mu o mých náladách, myšlenkách a o tom jak se rodičům nelíbil můj životní styl, tak se mě radši zbavili.

Pamatuji si na tu dobu, kdy jsem mu to řekla. Byl velice naštvaný. Rozčílil se, říkal, že nesnáší tyhle lidi, lidi co odsuzují náš styl. Říkal mi jak jsem skvělá, hodná a naprosto normální. Zahřálo mě to u srdce.

Skoro každý den jsem ho prosila, aby mi něco zahrál a zazpíval. Vždy souhlasil, dokonce párkrát zahrál i ostatním dětem. Když jsem viděla jejich šťastné obličeje, cítila jsem v sobě teplo, štěstí.

,,Všichni tě tu berou jakou velkou sestru," řekl mi jednou Ashley po jeho vystoupení.

,,Jsem za to ráda, mám je ráda jako své sourozence. Snažím se jim to tu zpříjemnit, pomoct jim, aby se tu necítily osaměle. Nedokážu si představit, že jednoho dne je přestanu vídat."

,,Jak to myslíš?"

,,Tohle místo není navždy. Až budu moct, chci jít pryč, chci si jít za svým, chci začít konečně normální život," usměji se vcelku zasněně.

Ano lidi, žiji!!!
Vím, že jsem dlouho nic nenapsala, ale věřte mi, že se snažím. Ztratila jsem sílu psát, potřebovala jsem pauzu. Teď se snažím opět naběhnout do psacího režimu. 😅 Mějte prosím trpělivost. Neslibuji, že kapitoly budou každý týden, že budou delší, ale budu se snažit něco vydávat a dokončit tento příběh, protože co si budeme, já sama nemám ráda nedokončené příběhy.

TajemneJmeno