Porážka, nebo vítěství?

31 6 0
                                    

Jeli jsme hluboko do lesa, ten začínal být temnější a hustší. Rouška noci už spadla na svět. Byli jsme na cestě skoro celý den. Pomalu už nebylo vidět ani na krok, ale Resta stále nezastavil.
,,Kam až jedeme?"
,,Ještě vydrž." odbyl mě a bedlivě sledoval cestu. Přemýšlela jsem, co to má znamenat, ale za chvíli jsem v dáli zahlédla malý kamenný hrad.
,,Zítra sem přivedu pár mých spojenců. Očekávám, že Weri brzy nebude moc oblíbený."
,,Proč? Stalo se něco? Pamatuji si že ho někteří rádi měli." Trochu se zamračím, jelikož opravdu nechápu, jak ho někdo může mít rád. Jenže svým poddaným maže med kolem pusy, tudíž ho chtějí následovat.
,,Začal zvyšovat všem daně a odebírat od nich víc jídla pro jeho armádu. Brzy lidi nebudou mít skoro co jíst. Než začnou nepokoje, bude to chvíli trvat, ale neboj, dočkáme se. Tohle byla jeho závažná chyba. Kdo by taky chtěl sloužit králi, který mu jenom něco bere?" Smutně se usmál a zavedl koně do stáje a já mezitím čekala venku před hradem. Nebyl moc velký, ale menší armáda by se sem vešla. Myslím si, že za pár měsíců bude vzpoura možná.
Resta ke mně přišel a s úsměvem mě zavedl do hradu. Hrad už od pohledu byl neobydlený a uvnitř to bylo dost poznat. Stoly, židle, obrazy, všechno bylo zaprášené, staré a hodně dlouho nevyužívané.
,,Jak jsi tohle objevil?'' Zeptala jsem se, zatímco Resta zapaloval oheň v krbu. Zasmál se a prohrábl dříví, aby začalo hořet.
,,Jen čistě náhodou. Jsem si chtěl provětrat hlavu, tak jsem se rozhodl vyjet si na vyjížďku. Jel jsem skoro den, už jsem se chtěl otočit a jet na hrad, ale objevil jsem tohle. Jelikož ta cesta byla zarostlá, očekávám že sem nikdo nejezdí. Možná tu straší... Huuu..." Natáhl ke mě ruce a já ucukla.
,,Strašidla. Ty neexistují." zasmála jsem se a on přišel k židli a otřel ji, abych si na ni mohla sednout.
,,By ses divila... Já tu viděl ducha rytíře. Fuj, byl to hnusný pohled..." Řekl otřeseně a já se na chvíli zarazila. Přejel mi mráz po zádech, ale pak jsem si všimla jeho zadržovaného smíchu. Bouchla jsem do něj a on vyprskl smíchy.
,,Ty jsi hroznej." Zasmála jsem se a kroutila hlavou, v tu chvíli jsem byla šťastná. Jsem ráda, že je tu se mnou, bez něj bych neměla naději na vítězství. Ale nemohu jásat, zatím jsme ještě nevyhráli.
Když padla noc, Resta odjel na koni pro naše spojence. Myslela jsem, že pojede až ráno za světla, ale cesta je dlouhá, tak musel vyjet už teď, aby to stihl.
Nemohla jsem usnout, musela jsem myslet na to, co přijde, jestli je Lydie v bezpečí a jestli se nám ho podaří svrhnout. Já nestojím o to, být královnou. Ale raději budu já vládkyně, než on král. Chci pro lid a zem to nejlepší, teď je to i můj lid a musím se o něj postarat. Přemýšlela jsem kolik dnů uběhlo od té doby, co Lydia opustila hrad. Měsíční svit, se odražel do mého pokoje, jako by mi dával znamení že nemam ztrácet naději a jít za světlem. Usmála jsem se a za pár minut jsem se propadla do hlubokého spánku.
Druhý den jsem se probudila časně ráno, něvěděla jsem, co dělat, a tak jsem se rozhodla to tu trochu prozkoumat. Nevypadalo to zde moc vábně, nejspíš to byl starý hrad a hodně dlouho nepoužívaný, možná i několik století. Ale proč sem nikdo nechodí? To mi vrtalo hlavou docela delší dobu. Nemohla jsem si pomoct, ale při každém sebemenším podezdřelém zvuku jsem obezřetně vytasila svoje zbraně. Resta by ze mě jistě měl záchvat smíchu, jak ho znám. Chodba a kamenné schodiště vypadali naštěstí normálně. Žádné staré zábradlí, nebo obrovské pavučiny. Pavučiny tu sice byly, ale nebylo to tak strašné, jak by člověk čekal. Došla jsem až k hlavnímu vchodu, kde jsem si všimla malého schodiště do podzemí. Vzala jsem si louč a opatrně jsem vyrazila směrem dolů. Začala jsem se trochu klepat, jelikož se z podzemí ozývaly nepříjemné skřípavé zvuky. Co když duchové opravdu existují? Nebo tam je zlá čarodějnice. Věděla jsem, že už začínám být trochu paranoidní, ale kdo by nebyl, když jde sám do studeného tmavého podzemí. Už jsem byla skoro dole, když jsem uslyšela hučení, jako by někdo volal o pomoc. Chtěla jsem se otočit a vrátit se, ale pak jsem si všimla malého otevřeného okna a moje starosti odpluly daleko za obzor. Tady mě nic nehrozí, ale proč sem lidi nechodí? Rozhodla jsem se to tady prozkoumat víc. Vyrazila jsem hlouběji do podzemí, když vtom jsem si všimla lidské kostry na zemi. Zakřičela jsem, až netopýři leknutím odletěli. Louče mi spadla na zem a osvítila zbytek místnosti. Leželo tam několik mrtvol, jako by to bylo pohřebiště. Nadechla jsem se, zvedla louč a trochu se tu porozhlédla. Vypadalo to, že tady mrtvoly byly už dlouho. Některé na sobě ještě měly stříbrné a zlaté náhrdelníky. Z toho jsem usuzovala, že to musela být nějaká šlechta, nebo královská rodina. A poté jsem si všimla mrtvoly na konci chodby. Byla přivázaná ke kůlu všemožnými řetězy. Mohla to být nějaká čarodějnice, ale proč jí neupálili? Nechtěla jsem to dál řešit, a tak jsem se rozhodla jít zase nahoru. Oklepala jsem se od pavučin a pohlédla z okna. Venku slunce osvětlovalo příjezdovou cestu, ale nikdo po ní nejel. Kolik času uplynulo od té doby, co odjel? Doufala jsem, že se vrátí brzy, protože jsem už pomalu nevěděla, co tu mám sama dělat.

VzdorWhere stories live. Discover now