Vzdor

Na moři

Myslela jsem si, že cesta na lodi bude v pořádku. Ale jakmile jsme se odrazily od břehu a byly jsme na otevřeném moři, udělalo se mi blbě. Dostala jsem mořskou nemoc. Jediná věc, která mi pomáhala, bylo to, že se mnou Lydia mluvila. Přestávala jsem myslet na svojí nevolnost.
,,Konečně budeme daleko od domova. Nebudeme se muset skrývat, bude to báječné." Usmála se a vzala mě za ruku, nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem ji odtažitě pustila. Lydia zesmutnila a pohlédla na moře.
,,Chápu, lady Sauro."  Chtěla jsem ji zarazit, aby mi tak neříkala, ale neměla jsem na to sílu. Nevěděla jsem, jak se vůči ní chovat, nechci jí nějak zranit. Záleží mi na ní, hodně mi na ní záleží... Ale je to špatně. Já... Prostě nemůžu.
Abych se uklidnila, šla jsem se podívat na koně. Můj frísák na mě vesele zarhžál a já se usmála. Je to hezké, že mě takhle vítá.
,,Ahojky, něco pro tebe mám." Vytáhla jsem z kapsáře červené jablko a podala mu ho. Kůň začal vesele chroupat a já ho mezitím poplácala na krku a po plecích. Jeho přítomnost mě uklidňovala, je to jejiný tvor, u kterého se cítím bezstarostně. Štve mě, že se to před odjezdem tak pokazilo, teď bude problém navázat na stejnou vlnu.
Druhý den na lodi jsem se rozhodla náš vztah trochu zlepšit. A tak jsem jí navrhla si zahrát vrhcáby. Ráda jsem je hrála s Restou, jenže tahle hra je otázka štěstí, a to jsem já neměla. Ani teď s Lydii.
,,Zase jsem vyhrála, vaše veličenstvo.'' Usmála se a já zakroutila hlavou. Sakra, tady je nebezpečné mi tak říkat. ,, Lydie... Neříkej mi tak..."  Usmála jsem se a chtěla ji vzít za ruku, ale ucukla.
,,Dobře, Sauro... Jdu do své lóže, takže se uvidíme zítra. To už bysme měli dorazit do cíle." Poklonila se a odešla. Ani jsem jí na to nestihla nic říct a už byla pryč. Doufám, že se brzy náš vztah zlepší, pokud to bude pokračovat takhle, tak se naše cesty brzy rozejdou. To nechci, nikdy jsem to nechtěla, byla jsem ráda, že necestuji samotná. Budu muset být připravená na následující bouři.
Nechtělo se mi ještě chodit spát, a tak jsem vyšla z kajuty a prošla kolem dveří, kde má svojí kajutu Lydia. Už jsem se chystala zaklepat, ale uslyšela jsem hlasitý smích. Asi se dobře baví, tak to ji nebudu rušit. Sice mi bylo pořád zrochu blbě při pohledu na houpající se loď, ale i tak jsem vyšla z podpalubí na příď lodi. Sledovala jsem noční oblohu a hvězdy zrcadlující se na moři. Bylo to krásné, ale chvíli mi trvalo, než se mi přestala motat hlava. Vůbec nevím, kam mě teď moje cesta zavede. Až budu na druhé straně země, můj život bude jiný. Všechno se změní a to vím jistě.
,,Moc jsi to nedomyslela, Sauro. Pluješ tam, kde princezna z jiné země nic nezmůže." uslyšela jsem za sebou škodolibý smích, ale když jsem se otočila nikdo tam nebyl. Co se to teďka stalo? Ten hlas... Znala jsem ho. Jen si teď nemohu vzpomenout odkud. Vyděsilo mě to. Jenže nikdo za mnou nebyl, nejspíš se mi to jenom zdálo. Radši jsem se vrátila zpět do své kajuty, abych se před úsvitem alespoň trochu vyspala, než dorazíme do cíle.

Když jsem vyšla z lodi, měla jsem opět ten známý pocit, jako by mě někdo volal. Bylo to stejné jako dnešní noc. Myslela jsem si, že ten hlas je pouze v mé hlavě, ale to byl jeden velký omyl. Najednou nás obklíčilo asi padesát mužů, dvacet z nich vyskočilo z lodi, na které jsme pluly i my. Ani jsem si jich za celou dobu plavby nevšimla. Vůbec jsem nechápala co se to děje, ale pak zpoza stínů vyšel princ. Škodolibě se na nás usmál a pomalými elegantnímy kroky došel až k nám.
,,Tak konečně vás tu mám... Princezno a služko." Najednou propukl v mocný smích a mě přejel mráz po zádech. Vypadal hrozivě, už z pohledu jsem věděla, že něco udělá. Škoda, že to nebyl jen mylný předsudek. Myslela jsem si, že zůstal v Traudii, ale on plul celou dobu s námi. Ohlédla jsem se na Lydii, která vypadala stejně vyděšeně jako já. Neměla jsem ji nutit plout se mnou, tohle nedopadne dobře. Lydie chtěla něco říct, ale stráže ji chytly zezadu a spoutaly ji.
,,Neubližujte jí... Prosím, vemte si mě a ji nechte napokoji." Zařvala jsem zouvale na prince, ale on se jen zasmál.
,,Ty hloupá, nepustím jen tak někoho, koho zrovna chytnu." Naznačil rukama strážím, aby mě taky spoutaly.
,,Princi... Mám zde hlášení, že váš otec si žádá..." Nestihl tu větu ani doříct, protože princ ho chytil jednou rukou pod krkem a druhou mu zlomil vaz.
,,Nekaž mi náladu mým otcem. Ten už zde brzy nebude mít žádné slovo." Zděsila jsem se. Princ nebyl takový, jak jsem čekala. Byl mnohem horší. To chce sesadit svého otce? Jemu jde jen o jeho vlastní blaho, takového člověka bych si nikdy nemohla vzít.
,,Ty princezničko půjdeš se mnou. Teda vlastně moje nastávající." Poplácal mě po tváři, vzal mě přes ramena a pak mě hodil na koně jako kus hadru. Snažila jsem se nějak utéct, ale princ se vyšvihl do sedla za mě a pobídl koně do cvalu. Myslela jsem si, že brzy přepadnu, ale Weri mě držel pevně.
Co se mnou chce princ dělat, že mě kvůli tomu musel unést? Nevěděla jsem, že Lydii dostanu do větších problémů, než jsme měli doposud. Můj otec by se teď za mě jistě styděl. Chtěla jsem být válečnice, ale nyní jsem jen zajatkyně.
Jeho kůň zastavil za hradbami majestátního hradu. Byl o mnoho větší a lépe střežený, než náš hrad v Traudii. Je zde vidět, o kolik je jejich zem bohatší. Princ sesedl z koně a poté mi pomohl dolů.
,,Jsi můj vězeň, takže mlč dokud ti neřeknu, že můžeš mluvit. Rozumíš?" Nechtěla jsem být jeho poslušná zajatkyně, ale pro tuto chvíly je lepší poslouchat.
,,Ano." procedila jsem trochu naštvaně. Jemu se můj tón nelíbil, a tak mi na obličeji bolestivě přistála jeho ruka.
,,Takhle se mnou nemluv! Jsem budoucí král. A tvůj budoucí majitel." Tak takhle mě bere? Jen jako věc, která bude brzy jeho. To se nikdy nestane, nevezmu si ho, ani kdyby se mě snažil zabít.
Vzal mě za loket a společně jsme vešli do velké síně. Byla to síň, kde probíhaly různé hostiny, plesy a slyšení u krále. Všechno uvnitř vypadalo honosně a velmi cenně. Pohlédla jsem na konec síně, kde spočíval velkolepý zlatý trůn, na kterém seděl král říše.
,,Vítej zpět, můj synu." Byl rád, že se konečně vrátil, ale poté si všiml koho vede s sebou.
,,Koho jsi to sem přivedl?" Weri mě nechal kousek před trůnem a donutil mě se poklonit.
,,Tohle je moje budoucí nevěsta Saura Traudijská z Cirtelie. Uprchla z domova až k nám, což se hodí." Princ se škodolibě usmál a došel až k otci.
,,Co máš v plánu? Musíme informovat jejího otce. A chovat se k ní uctivě, ihned jí rozvaž, není tu jako náš zajatec. Je to tvoje nastávající, tak se podle toho musíme chovat."
,,Jistě otče." usmál se a škodolibě se na mě podíval. Zvedl levou ruku a všichni strážní, kteří s námi jeli až sem, vyběhly ze všech stran a obklíčíli krále.
,,Co to má znamenat, Werie!? Ihned odejděte!" rozhořčeně zahřměl na stráže, ale neposlouchaly ho.
,,Tomuhle se říká převrat. Tvoji muži patří mě. Už jsi starý na vládnutí, otče. Je na čase to předat někomu mnohem lepšímu a hezčímu. Což já dokonale splnuji." Z pochvy pomalu vytasil svůj lesklý meč, který zaujal polohu hned vedle králova krku.
,,Co to děláš?"
,,Jdu se ujmout vlády. Já jsem hoden být králem a né ty! Tch, ty mi nesaháš ani po kotníky." Odplivl si, a když jeho otec chtěl něco říct, rozpřáhl svojí paži a králova hlava se skutálela na zem. Z lesknoucího meče padaly na zem kapky rudé krve, která potřísnila ostří a všechno okolo. Werie se na mě vítězoslavně podíval a mě se udělalo nevolno. Krve už jsem viděla spoustu, ale tohle je něco jiného. Zabít vlastního otce kvůli trůnu? On není člověk, je to stvůra. Ten jeho úsměv byl děsivý. Už když mě zajal, věděla jsem, že Weri nebude moc dobrý člověk. Ale tohle předčilo všechna moje očekávání. Stal ze z něj otcovrah a brzy bude i králem.
,,Projevte úctu svému králi!" zahřměl na celý sál a sledoval, jak všichni v místnosti padají věrně na kolena. Mě se to netýkalo, já už na kolenou byla.
,,Sauro, má milá! Skloň se až na zem na mojí počest." Pohlédl na mě chladně a posadil se na trůn. Zaváhala jsem. To chce, abych se před ním plazila? To ani náhodou. Werimu se moje jednání nelíbilo a tak pokynul strážnému. Za chvíli přivedl vedle mě Lydii, která byla strachem bez sebe. Chtěla jsem jí nějak utěšit, ale Weri mi nedal možnost.
,,Jestli se teď neskloníš, tak jí ublížím... A myslím to vážně." Na důkaz svých slov pokynul strážnému, který Lydii praštil do břicha tak silně, až spadla na kolena.
,,Neee, nechte ji být! Ona za nic nemůže!"
,,Tak se přede mnou pokloň." Podepřel si rukou hlavu a naštvaně mě sledoval. Už ho přestávalo bavit to moje odmlouvání. Bála jsem se toho, co jí může udělat, a tak jsem se sklonila až na zem.
,,Tak je hodná, teď pojď až ke mě."
Já jsem ho s nechutí poslechla a usmála jsem se na Lydii. Dělám to pro ni, nesnesu pohled na to, jak jí ubližují.
,,Tohle je moje budoucí nevěsta!" Zasmál se a jeho stráže se začaly smát taky. Snažil se mě ponížit pod jeho věrnými. Byla jsem zlostí bez sebe, nejraději bych ho na místě probodla. A pak jsem si toho všimla. Vedle sebe měl rukojeť meče, na kterou lehce dosáhnu. Využila jsem situace a natáhla ruku po meči. Myslela jsem si, že ho nehlídá, ale on mě ve skutečnosti bedlivě sledoval. Silně mě odkopl, až jsem se skutálela o tři metry od něj. Werie došel s úšklebkem ke mě
,,Myslela sis, že mě zde probodneš jako nějaké prase? To ses velice mýlila, má drahá." Chytil mě pod krkem a prudce se mnou praštil o zem takovou silou, až jsem ztratila vědomí.