Vzdor

Střelba z luku

Hned po práci jsme šli do odlehlé části města, aby na nás při tréninku nikdo nekoukal. Nestojím o nežádoucí pozornost. Znám lidi, ještě by začaly vznikat nějaké drby. Lydia mi připravila terč a ze vzdálenosti deseti metrů vystřelila a trefila se přesně doprostřed třemi šípy.
,,Wow..." Neměla jsem slov, i když deset metrů je ještě málo, ale věřím, že by to dokázala i z větší vzdálenosti.
,,Teď ty." usmála se na mě, když mi podávala luk a šíp. V pravé ruce jsem svírala luk a levou rukou jsem se snažila založit šíp na tětivu. Lydia mi dala ruku na ruku, upravila mi prsty tak, aby se mi šíp líp držel. Naklonila luk, aby mi šíp pořád neutíkal mimo. Nyní šíp ležel v zarážce a já napnula tětivu.
,,Počkej..." zmateně jsem se otočila na Lydii a ona mi s úsměvem zvedla loket nahoru a víc dozadu.
,,Šíp měj těsně u pusy, bude se ti líp mířit. No a nohy od sebe a trochu je pokrč... Ano, takhle... Když máš luk v levé ruce, tak zavři levé oko a miř pravým... S výdechem vystřel."  Odstoupila ode mě, nadechla jsem se a s výdechem jsem vystřelila. Šíp prosvištěl a zabodnul se do okraje terče.
,,Jeee, trefila jsem terč." Usmála jsem se a založila druhý šíp.
,,Tohle ještě není vítěství. Budeme tu do té doby dokud se netrefíš třikrát doprostřed. Teda pokud souhlasíte..." Nejistě sklopila hlavu a já se pobaveně zasmála.
,,Jistě, že ano. Teda, já tě nepoznávám." Lydia se začervenala a zase začala být trochu nervózní.
,,No. Já když se do něčeho pustím, tak neumím přestat."
,,Tak to jsme dvě." Ušklíbla jsem se na ni a vystřelila druhý šíp. Ten už byl skoro uprostřed.
,,Až se naučím střílet, tebe čeká lekce s meči. Na to se připrav." Mrkla jsem a s výdechem pustila tětivu.
Nevím, jak dlouho jsem střílela, ale nakonec se mi to povedlo. A za to jsem ráda, třeba se mi to někdy bude hodit. Na hradě mě nic takového neučili, musela jsem přemluvit svého bratrance Restu, aby mě učil. Byl to těžký úkol, ale povedlo se. Nakonec souhlasil s tím, že mě za soumraku bude trénovat.

,,Každý bojovník má svůj styl boje a vyhovuje mu jiný druh zbraní. Mě vyhovuje boj se dvěmi meči. Jakou zbraň si vybereš ty?" Usmál se a poukázal na hromadu zbraní v naší zbrojnici. Bylo jich tam tolik. Meče, palcáty, sekery, kopí, halapartny. Nevěděla jsem, že toho máme tolik na hradě. Když jsem si tak prohlížela ty zbraně, tak mi blískly do očí rovnou dvě. Jednoruční meč s pozlacenou rukojetí a jednoruční sekera s různými ornamenty na ostří.
,,Tyhle!" Zvolala jsem nadšeně a bratranec mi je překvapeně podal.
,,Nečekal bych tuhle kombinaci. Moc se to nevidí. Jsou to dvě rozdílné zbraně, které dokáží spolupracovat, když to s nimi jejich majitel zvládá. Je to těžký. Takže nás čeká spousta práce." Resta sebral ze země čtyři tréninkové tyče a vyšli jsme ven. Resta byl jediný z rodiny, se kterým jsem se nebála o ničem mluvit. Brala jsem ho spíš jako svého bratra než bratrance. Byli jsme si opravdu blízcí, ale jednou musel za obchodem do jiné země... Od té doby jsem ho neviděla a nejspíš už ani neuvidím.

Po tréninku lukostřelby jsme šli pracovat, měli jsme toho docela dost na práci. Uklízení, nošení jídla a pití, když bylo potřeba, tak mytí nádobí. Prostě klasická krčmářská práce. Jen jim vadilo, že tu budeme jen chvíli. Přece jenom když nabrat pomoc, která hned odejde, se moc nevyplatí. Ještě že se umím že všeho vykecat. Joo, dalo to zabrat, ale máme práci na tři dny. 
Po práci jsem vzala meče a společně s Lydii jsem došla na naše místo. Bohužel jsme neměli trénikové tyče, takže jsme museli trénovat už rovnou s meči. Podala jsem jí meč.
,,Měj nohy pokrčené, bude se ti lépe pohybovat, snaž se držet meč při útoku v téhle rovině." předvedla jsem jí to a Lydia to po mě zopakovala.
,,Zaútoč na mě." Řekla jsem a ona se s nejistotou proti mě rozeběhla a udělala výpad vpřed. Já ho vykryla, ona se zamotala a tak jsem ji nohou shodila na zem.
,,Měj pevné nohy a udržuj rovnováhu." usmála jsem se a čekala na další útok. Asi hodinu jsem ji učila bojovat, ale nejsem úplně přesvědčená, že jsem dobrá učitelka. Nikdy za celý svůj život jsem ještě nikoho neučila, nemusela jsem. Nikdo neočekával, že princezna jednou bude učit zacházení s mečem. Lydia byla udýchaná, bylo toho na ni trochu moc. Ono se lehce řekne naučit se bojovat s mečem. Je z ocely a pro začátečníka je těžké vůbec meč udržet, hlavně jednou rukou. Lydia si musela pomáhat druhou rukou, aby dávala silnější výpady a neupustila ho na zem. Ale já na tom před léty nebyla lépe, vlastně i hůř než ona. Jenže já začínala trošku jinak s trénikovou tyčí, která je ze dřeva, takže je to bezpečnější a lehčí. I když, ono se to nezdá, ale člověk se přitom taky hrozně nadře. Hlavně Resta byl přísný učitel, snažil se, abych se to naučila, co nejlépe a nejrychleji. Nemohl se moc dlouho zdržet, takže měl pro mě omezený čas.

Slunce pomalu začalo zapadat a na nebi se objevovaly první hvězdy. Noční vzduch příjemně lechtal na tváři a šeptal mi do ucha. Já jen zavřela oči a poslouchala. Tohle jsem ráda dělala na balkoně, když jsem nemohla usnout. Nebo když jsem se potřebovala na chvilku uvolnit a na nic nemyslet. Bylo to uklidňující, skoro bych tam mohla být i celou noc. Tady v přístavu krajina vypadá o mnoho jinak. Nejkrásnější je moře, ve kterém se odráží svit hvězd a měsíce, jako kdyby to bylo zrcaldo. Východ slunce zde musí být tak okouzlující a nádherný, jako nikde jinde. Mohla bych na to koukat klidně celou noc, bylo to tak nádherné. Uslyšela jsem jak klaply dveře do pokoje a něčí kroky se blížily ke mně. Postava se usadila vedle mě a společně jsme pozorovaly oblohu.
,,Je tu krásně." usmála se a opřela se o zábradlí.
,,To ano, ale bohužel za dva dny budeme muset pryč. Jsem zvědavá, jak vypadají jiné země." zasnila jsem se a pohlédla na Lydii.
,,Ano, to máš pravdu, musí tam být krásně." Věděla stejně jako já, že naše země je oproti ....... krásná a bohatá.
,,Doufám, že se tam dorozumíme." Pobaveně se pousměji a Lydia se uvolněně opře o zeď.
,,Já jsem v tomhle učenlivá, můžu se to naučit na lodi, znám jednoho pána, který umí jejich řečí."
,,Helee, to jsi mi neřekla, ty tajnůskářko." Zasmála jsem se a dělala uraženou.
,,Promiň, neptala jsi se." Sklopila oči, vypadala, že ji to opravdu mrzí a tak jsem jí dala ruku kolem ramen.
,,V pořádku, teďka to vím. Takže se nemáš proč cítit smutně." Usmála jsem se na ni a ona se začervenala. Bylo to roztomilé gesto, jak se styděla.
,,Dobře, no, já dojdu dolů pro něco k jídlu...''
,,Počkej." Zastavila jsem ji a otočila směrem ke mně.
,,Víš... Cítím se trochu provinile, že jsem tě do tohohle zatáhla. Mohla jsi žít svůj život bez bojů, bez krve, bez nebezpečí... Musíš mě teď nenávidět... Nutím tě bojovat a..." položila mi prst na rty, abych už nic neříkala. Rukama se dotkla mých ramen a přiblížila se ke mně.
,,Kdybych tu nechtěla být, tak odjedu zpět domů. Ale věřím ti a chci být s tebou. Vystavila jsem se tomu sama." Usmála se na mě a já jí položila ruku na tvář. Byla tak krásná... Nechápu, co mě to popadlo, ale políbila jsem ji. Cítila jsem, že je to takhle správně. Překvapeně sebou cukla, ale neodtáhla se. Naopak prodloužila můj polibek. Cítila jsem se jako nikdy předtím, upřímně milovaně. Ale počkat... Je to holka... To není normální, ne? Jenže moje city říkají něco jiného. Lydia mi trochu nejistě zajela pod tričko a hladila mě po zádech. Později naše líbání ustalo, díky nedostatnu vzduchu. Byla jsem zmatená. Nakonec jsem se beze slova zvedla a šla si lehnout na postel.