Vzdor

Vězení

Když jsem otevřela oči, musela jsem dvakrát zamrkat, abych se ujistila, co opravdu vidím. Byla jsem zavřená v malé místnosti s mřížemi. Hned mě došlo, kde to jsem. Nacházela jsem ve vězení a kolem mě byla všude tma. Jediné světlo sem přicházelo z loučí, které visely nedaleko na zdech. Až teď jsem si uvědomila, že tu nikde nevidím Lydii. Znovu jsem se rozhlédla po ostatních celách a pak jsem ji uviděla. Byla v cele naproti mě, ležela tam zmlácená a v bezvědomí. Co jí to udělali?
,,Lydie...Vzbuď se!" Začaly se mi spouštět slzy, už jsem je víc neudržela. Moc mi na ní záleželo a já jí tak ublížila.
,,Lydie... Prosím, buď v pořádku." Chytila jsem se mříží a snažila se je vytrhnout. Ale to je nemožné. Kovové mříže jen tak nezničím. Už jen to pomyšlení je k smíchu. V tuto chvíli jsem byla bezmocná, nevěděla jsem, co si mám počít. Zavřená zde nic nezmůžu.
Uslyšela jsem z chodby těžké kroky tří lidí. Dva byly stráže těžce odění ve zbroji a před nimi šel elegantně Weri. Vypadal, jako by se chystal do boje. Nečekala jsem, že tak brzo za mnou příjde. To mi nedá ani chvíli pokoj? Kdy tohle trápení skončí... Mohla bych ho ukončit navždy sama, ale hned, jak jsem nad tím začala přemýšlet, jsem tu možnost zavrhla. Kdybych zemřela, nevím, co by se stalo s Lydii. Nemám jistotu, že by ji Weri nezabil. Musím ji zachránit, to je moje jediné poslání. Stanu se čímkoliv, abych ji zachránila. Musí být nějaký způsob, nějaká trhlina v jeho plánu. Weri spatřil můj výraz zračící naději a byl plně rozhodnut mi ho zničit.
,,Budeš mojí nevěstou. S tvým otcem jsme domluveni na svatbě za dva dny tady na hradě." V mém nitru vzešlo semínko vzdoru a postavila jsem se na nohy.
,,Tebe si nikdy nevezmu. Cokoliv, co mi uděláš mě nepřinutí si tě vzít." Chytla jsem pevně mříže a dívala se mu chladně do očí.
,,Cho chooo, tak ty umíš i takhle pěkně vzdorovat, jo? Myslíš si, že ti to k něčemu je? Držím tě v šachu, jestli o tom nevíš. Předvedu ti názornou ukázku." Usmál se, odněkuď vyndal svazek klíčů a přešel k cele, kde byla zavřená Lydia. Dostala jsem strach. Co když jí něco provede a já tomu opět nezabráním? Netušila jsem, že život bude ke mě tak nemilosrdný. Už jako malá jsem si byla vědoma toho, že život není fér. Často nám hází překážky před nohy, které ve většině případech jsou horší a horší. Jsou dny, kdy se zdá všechno úplně v pořádku, ale najednou zase padáš ke dnu. Živě si pamatuji ten moment, kdy mě život zklamal poprvé.

Když mi bylo nějakých pět let, byla jsem docela hyperaktivní dítě. Stále jsem nějam utíkala, lezla všude a něco prozkoumávala. Jednou jsem utekla na delší dobu, takže mě rodiče začali hledat. Báli se, aby se mi něco nestalo. A měli pravdu. Byla zima a mě bavilo se klouzat na ledu. Utekla jsem chůvě a běžele k zamrzlému rybníku. Snažila se mě zastavit, ale nestihla to. V momentě, kdy jsem se doklouzala až k prostředku, uslyšela jsem praskání. Vyděsila jsem se, nejhorší pocit je, když víte, že každým dalším krokem se můžete propadnout.
,,Princezno, nehýbejte se! Pomalu pojďte směrem ke mě!" Podívala jsem se na ni se strachem v očích a pomalu jsem udělala jeden krok. V tu chvíli se led prolomil a já spadla do té studené vody. Začala jsem se topit, neuměla jsem ještě plavat, takže jsem klesala ke dnu. Myslela jsem si, že to nepřežiju, ale pak jsem ucítila něčí ruce, které mě vytáhly z vody. Byly mého bratra Reilyho, to on mě zachránil. Když jsem byla venku, pohlédla jsem směrem k němu. Zděsila jsem se, byl pořád ve vodě a nemohl se dostat ven. Led začal praskat, když se snažil vylézt. Ruce se mu klouzaly, skoro ho ani neposlouchaly. Byl promrzlý až na kost. Ztrácel sílu.
,,Synu!" zařvala matka, která se právě přihnala až k nám. Opatrně vlezla na led a snažila se ho chytit, ale místo toho se též propadla. Snažila se alespoň chytit Reilyho, ale nestihla to. Potopil se, už neměl sílu. Potopila se za ním, ale nedařilo se jí ho zachránit. Nemohla popadnout dech. Byla pod vodou už moc dlouhou dobu. Nemohla pro něj už nic víc udělat. Musela vyplavat zpět nahoru. Měla štěstí, z okolí se přihnaly stráže a zachránily ji, ale když skočily do vody za princem... Byl už mrtvý. Umřel kvůli mě, to já za to můžu. Byla jsem tak hloupá, že jsem chodila na zamrzlý rybník... Alespoň mamka to přežila, jenže ne na dlouho. Pár dnů po tomhle incidentu, dostala horečku a zápal plic. Nemoc, která je pro mnoho obyvatel smrtelná. Ležela jsem s ní v loži, chtěla jsem jí být na blízku až do konce.
,,Žij, bojuj jak nejdéle to bude možné. Mám tě ráda Sauro, nevyčítej si to..." Usmála se na mě s láskou, ale v tu chvíli jí popadl kašel. ,,Mami, mami, co se děje?" začala jsem na ní volat. Z chodby přišly stráže, jeden z nich běžel pro doktora a krále. Ale bylo už pozdě, moje mamka mi umřela v náruči... Od té doby jsem se snažila být silná, abych mohla dělat to, o co mě mamka požádala. Snažím se ctít její poslední slova dodnes.