Bez tebe |Dramione ✅

Kapitola 11.

„Co se stalo?" zeptal se Draco se slzama v očích.
„Já myslel, že už tě nikdy neuvidím." řekl a pevně mě objal.
„Nebudu lhát, ale já taky." vzlykla jsem.
Draco vypadal, jako by mě chtěl obejmout a už nikdy nepustit.

Doběhla jsem za Miou, ale když jsem k ní natáhla ruku, instinktivně uskočila stranou.
Překvapeně jsem koukla na Draca.
„Jaké jsi jí dal vůbec jméno?" zeptala jsem se.
„Mia." odpověděl
„Mio, to je dobrý, já jsem tvoje maminka, nemusíš se mně bát." usmála jsem se na Miu.
„Mama?"
„Ano."
Chytila jsem ji za ruku a šli jsme domů.
Cestou jsme si s Dracem povídali.
„Co se teda vlastně stalo?" zeptal se Draco.
„Pamatuji si, že na sál přišli ještě nějací doktoři, teda alespoň oni to říkali, ale jako doktoři nevypadali. Pak jeden z nich vyřkl nějaké kouzlo, které jsem v životě neslyšela a já ochrnula. Netuším, jak to mám jinak nazvat, ale nemohla jsem se prostě hýbat. Vypadala jsem jako mrtvá, ale nebyla." vzdychla jsem.
„Kdo by to dělal?"
„Strýček Ron." vyjekla Mia.
Oba jsme se na ni otočili s vykulenýma očima, pak jsme se podívali na sebe a Draco se věnoval zase jen řízení.
„Odkud zná Rona?" vyjekla jsem celkem překvapeně.
„No, vlastně se u nás jednou stavil."
„Cože? A co chtěl?" vyjekla jsem.
„Nevím, prý s tebou chtěl mluvit."

Dojeli jsme domů a už někdo klepal na dveře. Super. Otevřela jsem dveře a už se na mě vrhala Ginny s Harrym. Oba mě objali a pak se vyptávali. Celý den jsem nedělala už nic jiného.

Když odešli, myslela jsem, že už budu mít klid. No, ale to jsem si jen myslela. Zase někdo klepal na dveře. Nemůže to počkat? Otevřela jsem dveře a viděla Rona. Toho jsem tu teď vážně nečekala.
„A-ahoj, já myslel, že jsi mrtvá." začal.
Hezký pozdrav, že?
„To jsi si myslel." protočila jsem očima.
„Hele, přemýšlel jsem. Měla jsi pravdu, nemá cenu bojovat."
„Opravdu? Celkem brzo." frustrovaně jsem oddechla a zabouchla mu dveře před obličejem.

„Co chtěl?" zeptal se Draco.
„Nevím."
„On ti to neřekl, nebo co?" zasmál se Draco.
„Nestihl to, nemám na něj náladu."

...

Vzala jsem Miu do náruče a vzala jí do postele. Už spala, takže jsem po špičkách přešla schody. Uložila jsem ji a přikryla peřinou. Dala jsem ji pusu na čelo a odcházela jsem.
„Mami?" zeptala se Mia.
Ty jo, to jsem tady asi fakt dlouho nebyla, když už umí tak dobře mluvit.
„Ano, zlatíčko?"
„Proč nemáš Rona ráda?" vyjekla Mia.
„To není tak, že bych ho neměla ráda. Jen jsme se trochu neshodli. To tě vůbec nemusí trápit, zlatíčko." usmála jsem se.
Chtěla jsem odejít, ale Mia mě zatahala za kalhoty.
„Mio, jdi už spát."
„Přečteš mi pohádku?" zašišlala.
„Dobře, ale jen chvíli."
Vzala jsem z poličky knížku plnou pohádek a otevřela ji.
„Jaká to bude?" usmála jsem se.
„O Zlatovlásce. Tu mi vždycky četl táta." zazubila se.

Přečetla jsem první větu a Mia usla. Aha, to bylo rychlé. Zavřela jsem knihu a vrátila ji zpátky na poličku. Potichu jsem zavřela dveře a šla za Dracem. Konečně máme chvíli jen pro sebe. Došla jsem dolů do obýváku a viděla Draca na sedačce. Už spal. Přikryla jsem ho dekou a šla si lehnout do postele.