To děvče dokáže víc | SUPERNATURAL FIKCE

Kde to jsem?

Probudila jsem se. Hrozně mě bolela hlava. Všude byla tma. Měla jsem výpadek paměti. Seděla jsem na židli. Hrozně nepohodlné židli. A byla jsem k ní připoutaná. Slyšela jsem hlasy, ale nedokázala jsem je vnímat. Ta bolest hlavy byla až moc silná. A najednou to ustalo. Ne, ne. Zesláblo to, protože se k tomu přidalo ještě něco. Něco se tu hrozně pálilo. Smrdělo to spáleným masem. Počkat, něco mě svědilo. Hrozně to svědilo. Moje ruce i krk. Co to je? Nemůžu se poškrábat kvůli těm poutům na rukou. Ti lidi okolo. Mohli by mi pomoct. "Hej, haló! Je tu někdo?" Zvolala jsem. Nevěděla jsem, jak daleko ode mě jsou. "To si z nás snad dělá srandu." Ozval se mužský hlas přede mnou. "Pomůžete mi, prosím?" Zeptala jsem se. Ještě jsem si stále neuvědomovala, že jsem vlastně připoutaná k židli a že mě tím pádem asi někdo unesl. Hrozně to svědilo a bolest hlavy stále neustávala.

"Co si myslíš, že seš?!" Vykřikl ten muž. "Deane, uklidni se." Řekl někdo druhý. Aha, takže jsou tu dva. "Ty posedneš malou holku a pak se tváříš nevinně a chceš od nás pomoct? Haha, to tak." Vykřikl Dean, jak jsem podle hlasu tušila. On mě... polil? Cítila jsem vodu, která na mě přistála. Nebyla jsem ale vůbec mokrá. Vůbec jsem netušila, o čem to mluví. Jen jsem se chtěla zbavit té bolesti. Teď už mi pomalu docházelo, že mě asi chystají zabít a orgány rozprodat po Dark webu, nebo tak něco. "Prosím, aspoň rozsviťte. Stejně tak či tak umřu, tak je vám jedno, jestli budu znát vaše obličeje a nebo ne." Něco na tom bylo pravdy, ale taky jsem chtěla vědět, kde jsem. Třeba bych nějak dokázala utéct. "On si z nás střílí?" Řekl Dean. "Máme tu všude rozsvícený." Řekl ten druhý. Cože? Vždyť já vidím naprostou tmu.. Rozplakala jsem se. Oni mně vykuchali oči a teď jsem slepá. A ještě ze mě dělají hloupou.. Bože, jaký to mám osud?

"Same, nebudeme to zdržovat, než ji ten démon úplně vysílí. Třeba ji ještě půjde zachránit." O čem to zase mluví? Démon? Jakej démon? Jsem to jen já. Dess. Žádný démon. Oni musí asi jet na něčem dost silným.. Ale nevnímala jsem to. Snažila jsem se utišit pláč i tu bolest hlavy. Do toho mě ještě svědilo celé tělo a ten Dean teď začal říkat nějakou báseň jinou řečí. Začala jsem se třást. Nevím, jestli ze stresu, nebo protože jsem byla tak naštvaná. Já jsem slepá! I kdybych nějak utekla, už nikdy bych neviděla! "Deane, přestaň." Naléhal ten druhý, nejspíš Sam. "Proč jako?" "Něco mi tu nesedí. Podívej se na ní. Ta svěcená voda s ní ani nehla. Vždyť po ní  nemá ani šrám. Počkáme s tím na Casse, třeba bude vědět víc." Sam odešel. Dean v místnosti ještě chvíli zůstal se mnou. Nevěděla jsem proč, ale ten Sam mi právě nejspíš zachránil život.  Dean si povzdechl, čímsi třískl do stolu a zavřel za sebou dveře. Byla jsem tam sama. Konečně sama. Mohla jsem se soustředit na důležité věci. Na plán útěku, na to, jak budu zase v dětském domově, kde jsem celý život žila. Na šťastné chvíle v mém životě, díky kterým to nevzdám. Jako v těch filmech. Ale prvně se asi musím vyplakat. A nějak přežít ten tlak v hlavě.