Co tady k sakru děláš?! [Snamione, jednodílovka]

Kdo vlastně jsi?

Kouzelnický svět se změnil. Od základů. Ministerstvo ve snaze utajení navrhoval uzavřít společnost na jedno místo, než se situace uklidní. Hermiona nálehala na Kingsleyho, aby tohle zastavil. S tímto přístupem zcela očividně nastupuje nová ideologie. Sice zde nešlo o čistotu krve, ale stále tady panovalo podivné napětí směřující k pomalému konci společnosti jako takové.

Unaveně se usadila na pohovce. Černé. V poslední době jí je tmavá barva útěchou. Možná za to mohl on, možná se jen změnila. Možná jen a pouze truchlí po svém milovaném, který o jejích citech k němu patrně ani nevěděl. Hluboce si povzdechla. Copak tohle je život? Tohle je to, o čem jí vždy všichni dospělí vyprávěli? Jak se zamiluje, bude mít skvělý život, rodinu... Děti. Posměšně se uchechtla. Jestli ano, pak jako člověk naprosto selhala. Zamilovaná byla, to ano, ale zbytek se už očividně vyvíjel úplně jiným směrem. Směrem k touze po zapomnění, ukončení toho všeho. Ale komu by tím prospěla? Sobě. Hermiona nikdy nebyla sobecká a samozřejmě i jí došlo, že tohle by bylo čistě ze sobectví. Takže ne, ukončit svůj se definitivně nerozhodla. Tak ráda by se setkala se svým temným profesorem, ale měla tu jistotu? Mohla si být jistá, že skutečně existuje něco jako posmrtný život? Mluvil by s ní vůbec? Podívala se raději na hodiny, které visely na protější zdi a povzdechla si.

Měla by se začít chystat, aby nepřišla zase pozdě, to by ji Kingsley jen tak neprominul. Chápala, že ve své funkci musí chodit včas, ale to snad nemohla prostě žít svůj život? To bylo neustále něco. Kdy naposledy měla možnost si aspoň na chvíli odpočinout, vyrazit někam mimo práci? Už to nějaký ten rok bude. Práce jí sice pomáhala na chvíli nemyslet na celý svůj dosavadní život, ale ani ji nijak nenaplňovala. Ona spíše jen přežívala, nežila. Netušila, jaký je skutečný život a nejspíš ani neměla možnost se ho pokusit poznat. Byla uzavřená ve své vlastní bublině a čekala, až zestárne a Smrt si ji vezme k sobě. Raději utnula své každodenní přemítání o dosavadním životě a s velikou námahou se odebrala do své ložnice, kde se zastavila u skříně, kterou otevřela a zůstala hledět na kusy oblečení. Neměla náladu se nějak výjimečně strojit. Ale je to opožděné zahájení roku, tudíž se musí navléct do nějakých ucházejících šatů. Jak ona to nesnášela! To neustálé přetvařování a předstírání, že je vše v pořádku. Že žije svůj vysněný život plný radostí a krásy. Často jí z toho bylo patřičně nevolno a musela si vybírat svou dovolenou, aby se dala do pořádku. Brávala i antidepresiva, ale buď byly moc slabé nebo moc silné a motala se jí z nich hlava. Když ale nebylo zbytí...

Rázně popadla jedny z mnoha dlouhých večerních šatů a odebrala se do koupelny, kde se zběžně osprchovala. Načež se pracně snažila obléci si ty zatracené šaty. Po vyčerpávajícím boji se podařilo. Pár naučenými mávnutími hůlkou vytvořila ze svých vlasů jednoduchý účes a nanesla lehké líčení. Pohled jí utkvěl na hodinách a ona s povzdechem zamířila k odchodu. Opět se nestačila ani najíst. V poslední době se jí celkově nedařilo požít potřebný přísun obživy do jejího potravního traktu. Ale co nadělá? Na něco se zemřít musí, jestli zrovna ona zemře hlady, nikoho to zajímat nebude. Přes své černé šaty si oblékla světlý kabát, neb neměla v plánu mrznout a nechtěla na sebe aplikovat zahřívací kouzlo, s jejím štěstím by ho zapomněla sejmout a pak by již nedostala příležitost. Ono totiž další hloupé nařízení ministerstva bylo, že pokud je to možné, nechtějí vidět provádění kouzel na veřejnosti. Další volovina, která vzešla od těch hlupáků. Mnohdy se Hermiona za ministerstvo nevýslovně styděla, zvlášť když si uvědomila, že pro něj pracuje. Byla jen obyčejnou ovcí. Přístrojem, který jen vyřizoval, co mohl.

Tentokrát se přemístila ihned po tom, co zabezpečila svůj dům. Nechtělo se jí v lodičkách čabrat ve sněhu. Objevila se několik metrů před vchodem do kouzelnického kulturního domu. Plesy se zde konaly často, prostory zde byly přímo dechberoucí. A musela uznat, že letošní výzdoba byla přijatelná. Sloupy byly jako pokryté námrazou, krystalky tvořily nádherný efekt. Všechno se maličko třpytilo. Bylo to krásné. Mnohem hezčí, než obvykle. Asi to dostal na starost někdo s mnohem detailnějším vnímáním, protože ta výzdoba byla naprosto odzbrojující.