The size isn't important (CZ)

Úsměv

„Ivy Meanová je ta holka, která mi furt ocucávala krk, zatímco si do sebe lila jednu skleničku za druhou. Připadalo mi, jako kdybys zároveň balila Masona. To je ten kluk, který ti nalíval. Docela to přelil, ale myslel to jako prdel. Nevím, jestli si na Masona ještě pamatuješ, když jsi byla tak mimo. A to jako docela dost. Na to, že jsi měla teprve pátou sklenku. Když si už nemohla, tak si běžela na záchod se vyzvracet. Nemohla si ani pořádně chodit, mluvit a držet rovnováhu. Potřeboval jsem zjistit, kde je tady nějaký pokoj, aby sis lehla. Šel jsem do kuchyně se zeptat Ivy a Masona, nejspíš to pochopili přesně tak jak...si řekla. Trochu ses tam sápala po Masonovi, a když jsem tě od něj odtrhl kňučela jsi jak malá. Fakt bylo divný tě pozorovat opilou. V tom pokoji si byla ještě divnější. Hyperaktivní, plná energie a ten alkohol na tobě šel fakt znát, když si normálně jako tichá šedá myška. Najednou si prostě vypadla z toho večírku. Beze slova, prostě si odešla. Což jsem nepochopil a musel jsem jít za tebou. Tě hledat." Dořekl a zhluboka se nadechl. 

Pozorně jsem ho poslouchala s pusou pootevřenou. Vnímala jsem každý jeho slovo. Opravdu si pamatoval všechno. Protože nepil. Doufala jsem, že bude pokračovat, že nic nepřeskočí, i když jsem věděla, že až přijde na tu chvíli, bude to smrtelně trapné, ale potřebovala jsem vědět, co se odehrálo předtím. Chtěla jsem vědět, komu to mám dávat za vinu. 

Pokračoval. 

 ,,Odvezl jsem tě ke mně domů, protože jsem slíbil tvojí mamce, že se o tebe postarám a opilou bych tě domu fakt nemohl přivést. A u mě...No...Ehm..." Zakoktal a promnul si oči. 

Přišla ta část vyprávění. Tváře mi rudly, i když ještě nic neřekl. Měla jsem pocit, že něco vynechal. Neokomentoval ani nereagoval na jízdu autem. Pravděpodobně jsem usnula nebo si jenom namlouvám, že se něco stalo. Přesvědčila jsem se o tom, protože Kevin je vždycky upřímný a vše důležité by mi řekl. 

,,Ušetři mě podrobností prosím. Jenom mi řekni, jak se to stalo." 

,,Poprosila jsi mě o to." řekl tichým hlasem a zadíval se na zem. 

Srdce mi poskočilo. Tváře se mi rozhořely jako nikdy. Jeho slova mi duněly v hlavě jako ozvěna. Propadala jsem se hluboko pod zem a doufala jsem, že se nevrátím na zemský povrch, jenže to byla jenom představa. Kevin tady pořád seděl a zíral na zem jako kdyby to byla nejzajímavější věc na světě. Možná byla. Možná to bylo lepší než promluvit. 

Zase to strašné ticho. 

,,Byla jsem opilá." 

,,A já jsem byl tupý debilní idiot." 

,,Jak to myslíš?" 

,,Neměl jsem to udělat. Neměl jsem tě brát vážně, i když jsem věděl, že v opilosti člověk říká, to co si fakt myslí." 

,,Počkat...Tím myslíš, že toho lituješ? Když se vyspíš s každou, která si o to řekne a zrovna v tomhle případě toho lituješ?" Zazmatkovala jsem a pokrčila jsem obočí. 

,,Každá si o to řekně střízlivá. Lituju toho, protože nejsem debil, abych se s tebou vyspal, když si to druhý den nebudeš pamatovat! Ale teď jsem se tím debilem stal." odvětil. ,,Navíc zrovna s tebou! A u tebe si to posrat nemůžu, protože s tebou sedím!" Složil hlavu do dlaní.

A já jsem ucítila...lítost? Bylo mi líto jeho. Ignorovala jsem jeho vysoké ego, protože jsem si už prostě zvykla, ale poprvé jsem na něm viděla lítost. Měla bych na  něj být naštvaná a házat po něm věci, protože na jednu stranu měl pravdu, ale litoval toho. A já litovala jeho. 

A chyběl mi jeho rozesmátý, otravný, veselý, šťastný, spokojený a sebevědomý obličej. Chyběl. A já jsem věděla, že je to špatně, ale bylo to tak. Nic s tím neudělám. 

Na židli jsem se  k němu došoupala a podívala jsem se na něj z příma do obličeje. 

,,Jsi tupej, jsi debilní a jsi idiot, ale nemusíš toho litovat. Nebo se klidně užírej v lítosti, ale já jsem v pohodě a..." ,,pořád ti budu nechávat opisovat úkoly." Obrátila jsem oči v sloup. 

Vzhlédl od země a zkoumal můj výraz, jestli to myslím vážně. 

Nakonec se jeho koutky zvedly. 

Úsměv.