It's complicated // h.s. (CZECH TRANSLATION)

Kapitola 34

Pocit, co nejvíce nenávidím, je vina. Když se cítíte provinile, stahuje se vám žaludek a myslíte jen na to, co se stalo. Důvod, proč to tolik nenávidím, je, protože jsem to cítila pořád po dobu dvou let a možná déle.

„Emily?" slyšela jsem, jak někdo zavolal mé jméno, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Zírala jsem na plakát před sebou.

„Emily?" zkusila to ta osoba znovu, ale tentokrát byla blíže. Vytrhla jsem se z myšlenek a otočila jsem se na toho, kdo na mě volal.

Niall měl na sobě zelené triko a modré džíny, které objímaly jeho nohy. Bylo divné, že jeho nohy vypadaly lépe než moje?

„Huh, jo?" zeptala jsem se ho, věnovala jsem mu plnou pozornost.

„Nemůžeme na něj čekat, až dorazí," řekl mi a podíval se na hodinky. Stáli jsme před Niallovým autem asi půl hodiny, co jsme čekali na Harryho.

Shlédla jsem na mobil, neměla jsem od Harryho žádnou zprávu.

Já: Harry, kde jsi??! Chystáme se odjet bez tebe.

Varovala jsem ho, než jsem po šesté zamkla obrazovku. Pokrčila jsem rameny a povzdechla jsem si. Niall mi položil ruku na záda a dělal malé kolečka.

„Může přijet později, až skončí s tím, co teď dělá," řekla Jamila, hlavu měla vystrčenou z okýnka. Vlasy měla stáhnuté do drdolu a žluté letní šaty zakrývaly její opálené tělo.

Jediný důvod, proč jsem váhala, byl, že tohle nebyl on, nevaroval mě, že je zaneprázdněný. Dlouze a zamyšleně jsem si povzdechla, než jsem přikývla.

„Tak pojedeme," řekla jsem jim, zatímco jsem si brala tašku ze země a hodila jsem ji do otevřeného kufru.

Nasedla jsem dozadu a sledovala jsem, jak Niall nasedl a nastartoval.

„Už jedeme, slunečná pláž."

Převrátila jsem nad Niallem oči a dívala jsem se z okýnka.

Začala jsem přemýšlet o Harrym, zatímco hrálo rádio. Niall a Jamila se bavili, ale nesoustředila jsem se na jejich konverzaci. Začaly mi těžknout víčka. Shlédla jsem na čas, bylo deset dopoledne, setřásla jsem to a soustředila jsem se na vysoké budovy, jak jsme mířili k tunelu.

„Hele, Em, byla jsi někdy v Beligii?" zeptala se mě Jamila, snažila se udržet konverzaci.

„Um, ne," odpověděla jsem, zatímco jsem se škrábala na hlavě. Zase se mi začaly zavírat oči. Zamračila jsem se, odmítala jsem spát.

„Hele, můžeš spát, pokud jsi unavená," řekla mi a dívala se na cestu.

„Jo, nevím, proč jsem tak unavená." To byla lež. Zůstala jsem dlouho vzhůru a přemýšlela jsem nad Sophií, a jak se můj život změnil. Nemohla jsem si pomoct, ale zajímalo mě, proč Sophia tolik nesnášela Harryho.

Moje mysl se soustředila na Harryho a to se mi nelíbilo. Můj život se nemohl točit jen kolem něj, nebudu jedna z těch holek. Nechala jsem oči zavřené a dovolila jsem neklidnému spánku, aby odnesl mé problémy pryč, i když to mohlo být jen na chvíli.

„Tati?" zeptala jsem se a šla jsem chodbou. „Tati?" zkusila jsem to znovu. Žádná odpověď. Otočila jsem se a rozhlédla jsem se. Stěny byly plné rodinných fotek. Všechno to byly lži. Úsměvy na všech tvářích, ale zároveň všichni tak zarmoucení. Tyhle úsměvy byly jen představení.

Rodiče spolu nikdy nebyli šťastní, ale před námi to vždycky předstírali. Znaly jsme pravdu, ale nemohli to vědět.

„Je to v pořádku, Emily, jsem tady." Podívala jsem se doprava a uviděla jsem Sophii, tím způsobem, když jí bylo deset, se na mě usmívala.

Vždycky tady byla, když rodiče ne, vždycky mě utěšovala a ujišťovala se, že jsem v pořádku.

„Sophie, kde je táta?" zeptala jsem se a její úsměv zmizel.

„Táta pracuje."

Zamračila jsem se a podívala jsem se na dveře rodičů.

„A máma?" zeptala jsem se. Její oči zalétly zpátky ke dveřím. Máma vždycky čekala na tátu, až přijde domů, ale když přišel, hádali se. O čem? Nejsem si jistá.

„Máma spí. Nebudeme ji rušit. Můžeš spát se mnou."

Přikývla jsem, ale podívala jsem zpátky na její dveře, než jsem vešla do jejího pokoje.

„Dobrou, mami," zašeptala jsem, než jsem za sebou zavřela dveře.

Vzbudila jsem se za zvuku otevírání a zavírání dveří auta. Otevřela jsem oči a zúžila jsem je při světle, které procházelo okýnky.

„Ou, super že jsi vzhůru. Jsme tady," řekl Niall a vypnul motor.

„Už?" zeptala jsem se překvapeně, že jsem zmeškala tunel.

„Jo, hluboce jsi spala a mumlala jsi nějaké divné věci. Spala jsi asi pět hodin," řekl a byla jsem v šoku.

„Opravdu?" zeptala jsem se a rozhlédla jsem se. Obloha byla modrá, ani mráček a slunce mě hřálo na mém bledém obličeji.

„Jo, jsme tady. Připravena se bavit?" zeptal se s širokým úsměvem. Přikývla jsem, vystoupila jsem z auta a vzala jsem si tašku z kufru.

Jak jsme šli ke vchodu, vrátila jsem se k tomu snu. Nebyl to sen, ale vzpomínka. Ale jaká vzpomínka? Věděla jsem jen to, že krátce na to se rodiče rozvedli.

„Tenhle hotel budeš milovat," řekla mi Jamila a přehodila mi paži přes rameno. Usmála jsem se na ni. Tohle byla uvolňující pauza, žádný Harry mě nestresoval a žádná Sophia, nad kterou jsem musela přemýšlet, žádná práce, která by mě unavovala.

„Díky za pozvání," řekla jsem Jamile a mávla rukou.

„Jo, náš kamarád Louis tady bude trochu později. Musel se domluvit s šéfem," řekla a chápavě jsem přikývla.

„Dobře."

„Budeš ho zbožňovat," řekla, jak jsme šly po schodech.

________________

Co má co zbožňovat Louise?! Tam má zbožňovat Harolda, na kterého sere a furt se ofrňuje. xD 

Směšné je, že se Louis ani v příběhu neobjeví, myslím... Nebo ne tak nějak závratně moc. °_°