Nejsilnější cit

Kapitola 7 - Rozlomení kamene

Hermionu zamrazilo. Myslel to tak, že jí zabije? Jistě to tak je. Nechtěla umřít, ale ještě méně chtěla umřít jako vystrašená myš. Hrdě a se vztyčenou hlavou se postavila a prohlásila: „Tak mě zabij rychle." Dívala se, jak se na Dracově tváři opět objevil onen zmatek. Začínala tuhle jeho emoci mít ráda.

Draco se postavil naproti ní. „Nemám v plánu tě zabít. Mohla by ses mi hodit, až budu chtít zabít zbytek tria." řekl bez nenávisti, vzteku i radosti. Řekl to jako prostý fakt.

Hermiona se na něj zamračila. „Proč si myslíš, že ti pomůžu?"

„Protože jsi tu. Nemusíš víc udělat. Až se rozhodnu to s nimi ukončit, stačí, když jim pošlu zprávu, že mám tebe." odpověděl bez zájmu.

Hermiona se zděsila, tohle nedomyslela. "To nemůžeš udělat! Nesmíš je zabít."

Draco se na ní lhostejně díval a zeptal se: "Proč bych nemohl? Přišla jsi sama. Zatím mám jiné plány a oni mi nepřekáží, ale jsem si jistý, že se dřív nebo později začnou plést tam, kam nemají a pak je budu muset odstranit."

Hermioně začaly téct slzy po tváři. Byla tak hloupá. Určitě v tom měla prsty i Narcissa. Zvedla k němu uslzené oči a pokusila se o zoufalý čin. "Zabij mě. Nechci se podílet na smrti mých přátel. Zabij mě a všem dokaž, že jsi stvůra, za kterou tě mají. Nebo se snad bojíš?"

"Nebojím se ničeho. Živá budeš užitečnější." Prohlásil s klidem Draco.

"Musíš mě zabít a musíš to být ty. Jinak vymyslím, jak je varovat." prohlásila Hermiona.

"Proč chceš zemřít." zeptal se znovu zmatený Draco.

"Nechci, ale nechci žít ve světě, kde není láska a štěstí. Všechno, co děláš, k takovému světu vede. Chci se ti dívat do očí až budu umírat. Chci vědět, jestli jsem pro tebe byla jen mudlovská šmejdka. Chci vědět, jestli mě tolik nenávidíš." nabádala ho Hermiona.

Draco se zamyslel. Hermiona ho sledovala. Už neměl tak strnulé pohyby. Nad něčím přemýšlel a jeho tvář už nebyla netknutá. Byl zmatený. To jediné se mu objevilo v tváři. Rozhodla se trochu na něj ještě zatlačit. Pokud jí zabije, tak se Narcissa mýlila, ale pokud ne, tak může zachránit všechny. Pokud se nemýlila, tak jí miluje. Přistoupila ještě blíž a řekla: "Mám jednu otázku. Co teď cítíš?"

Draco se zarazil. Stála blízko. Tak blízko, že měla mírně zakloněnou hlavu, aby mu viděla do očí. "Necítím nic." řekl s klidem.

"Teď mi lžeš." prohlásila s klidem Hermiona a zvedla ruku, aby se mohla dotknout té jeho mramorové tváře. Lehce přejela prsty po jeho pokožce a cítila, jak se pod jejím dotekem zachvěl. Narcissa měla pravdu. Láska byla přehnaná, ale určitě mu nebyla úplně lhostejná.

Nic neřekl. Díval se jí do medových očí a po dlouhé době něco cítil. Cítil teplo na své tváři. Užíval si to, ale pak se začala odtahovat. Ještě nechtěl, aby to skončilo. Zvedl ruku a přikryl tu její. Viděl, jak se lekla jeho prudkého pohybu a vzápětí se znovu uvolnila. Dívala se na něj tak vřele. Dokonce se lehce usmívala. Nikdy se na něj takto nedívala. Dívala se na něj zmateně, s opovržením, s nenávistí, ale nikdy ne takto. Najednou si uvědomil, že vlastně chce, aby se na něj takhle dívala už pořád. Zavřel oči, aby si tuhle vzpomínku lépe uchoval.

Cítil se příjemně. Viděla to na něm. Možná i v té lásce měla Narcissa pravdu. Při pohledu na něj si uvědomila, že chce, aby se cítil příjemně. Chvíli tam jen tak stála a kousala si spodní ret. Přemýšlela, jestli by jí nechal zajít dál. Rozhodla se to vyzkoušet. Pomalu se postavila na špičky a jemně si ho přitáhla blíž. Prudce otevřel oči a zmateně se na ni díval. Dál se přibližovala a s přivřením očních víček spojila jejich rty. Jemně ho políbila. Cítila, jak ztuhl. Chtěla se odtáhnout, když ucítila jeho ruku kolem pasu a jeho touhu dostat víc.

Přitáhl si jí blíž. Chtěl víc. Chtěl jí. Nic a nikdo mu jí nevezme. Konečně se dočkal. Moc už ho nezajímala. Cítil, jak se uvolňovalo jeho srdce. Cítil, jak může znovu dýchat jen aby mohl dech znovu ztrácet. Líbal jí náruživěji. Líbal jí vášnivěji. Líbal naléhavěji. Vzpomněl si na dívku u jezera, na tu dívku ve vlaku, na dívku na plese. Znovu žárlil na Viktora Kruma, i když už tu není. Rozdíl byl jen v tom, že teď už vše pochopil. Vždy jí miloval.

Po chvíli se odtáhl a opřel si čelo o její. Ztěžka dýchal, pohladil jí po tváři a řekl: "Vždy jsi to byla ty. Já to jen neviděl."

Hermiona se usmála. "Já taky ne."

Draco se od ní trochu odtáhl a zmateně se na ní zadíval. "Jak sis tedy mohla být jistá, že tě nezabiju? Jak tě napadlo sem přijít?"

"To tvoje matka. Znovu nám všem zachránila život. To ona by měla být oslavovaná hrdinka. V téhle i té předchozí válce." zasmála se Hermiona.

"Možná bych mohl udělat něco, co odčiní to, co jsem už udělal." řekl Draco s nadějí.

"Co máš na mysli?" zeptala se s obavami v očích.

"Neboj se. Nehodlám se zabít. Teď jsou tu všichni moji stoupenci, tedy stoupenci Voldemorta. Pošlu patrona Potterovi. On už si poradí." pohladil Draco Hermionu po tváři.

"Neuvěří ti. Pošlu ho já." prohlásila odhodlaně Hermiona.

Draco jen přikývl a podal Hermioně její hůlku. Hermiona si jí vzala a začala kouzlit. Vybavila si svou nejšťastnější vzpomínku a vykouzlila patrona. Jenže místo její obvyklé hravé vydry se objevil obrovský drak. Zmateně se dívala na majestátné obrovské stvoření, které čekalo na její rozkazy. Zmateně se obrátila na Draca a řekla: "Tohle poslat nemůžu. Můj patron byla vydra. Nikdo neuvěří, že je ode mě."

Draco se jen usmál a objal jí. "Můj nebude o moc lepší."

"Co je tvým patronem?" Zeptala se Hermiona, která už tušila jeho podobu.

Draco se zasmál "Není zbytečné se ptát? Myslím, že už to víš." řekl a vykouzlil naprosto stejného draka jako ona.

"Musíme to zkusit." povzdechla si Hermiona.

"Jak to myslíš, že není doma?" zuřil Harry.

"Její štíty jsou aktivní, ale uvnitř nikdo nebyl. Prostě zmizela. Netuším, kde může být." pokrčil rameny Ron.

"Nemohla se jen tak vypařit. Nebyla přidělená k žádné misi. Měla čekat doma." vztekal se Harry.

"No vypadá to jako by odešla. Kdybych jí neznal, myslel bych si, že se na nás vykašlala a prostě utekla." podotkl Ron.

"Ne. To by rozhodně neudělala. Někdo jí musel unést. Někdo jí musel dostat než vstoupila do domu. To je jediné vysvětlení." uvažoval Harry.

"Ale to by taky nešlo. Vždy se přemisťovala..." začal Ron, ale větu nedokončil, protože se přímo před nimi objevil patron v podobě draka.

Oba instinktivně couvli a tasili hůlky. Drak se k nim otočil a promluvil Hermioniným hlasem: "Určitě jste už zjistili, že nejsem doma. Jsem na Malfoy Manor." kluci se po sobě podívali, ale drak pokračoval, "Nic mi není. Potřebuji, aby jste vzali všechny, co seženete a okamžitě zaútočili. Všichni smrtijedi jsou tady. Štíty budou dole, takže se můžete přemístit rovnou do domu. Podobu patrona vysvětlím po boji. Čekám vás za dvě hodiny. Draco je shromáždí. Narcissa je s námi." Posledním prohlášením se rozplynul. Oba ohromeně zírali na místo, kde zmizel drak.

"Je to past." prohlásil okamžitě Ron.

Harry se zamyslel. Její hlas se jen tak napodobit nedal. Určitě mluvila ona, ale její patron byl vydra. Jen ve vzácných případech se patron změnil. Raději nebude Ronovi říkat důvod změny patrona. "Myslím si, že není. Kdyby jí někdo přinutil to říct, tak by nás skrytě varovala."

Ron se nevěřícně podíval na Harryho. "Její patron je vydra. Vždycky byla. Vím to, viděl jsem ho mockrát. Líbil se mi."

"Patron se může změnit." podotkl Harry. "Každopádně už víme, kde je a já jí tam nenechám." řekl a začal shromažďovat členy Fénixova řádu.

Ron na něj jen nevěřícně zíral, ale pak se i on pustil do svolávání členů.