Nejsilnější cit

Kapitola 2 - Nechtěné sympatie

"Draco, podívej se. Mudlové. Takoví lidé tady nemají co dělat. Ty jsi lepší. Jsi čistokrevný." prohlásil s odporem Lucius. Stáli na nástupišti 9 a 3/4 a čekali až pojede Draco poprvé do školy. Měl strach, ale nesměl ho dát znát, protože Malfoyové nemají strach. Podíval se směrem, kterým ukazoval jeho otec. Stála tam mudlovská rodina. Vyprovázeli svou dceru na cestu do školy. Draco se pozorněji zadíval na malou dívenku. Byla to ta dívka z lesa za jejich pozemkem. Věděl, že byla čarodějka. Došlo mu to po setkání na hřišti, ale netušil, že byla z mudlovské rodiny. Nechápal, v čem je jiná. Zkoumavě se podíval na svého otce. V jeho tváři se odrážel odpor a znechucení. Pak se na něho podíval a pokračoval: " Ona je spodina naší společnosti. Draco, slib mi, že se s ní nikdy nebudeš zahazovat a že vždy budeš lepší než ona."

"Jistě, otče." Odpověděl Draco a dál sledoval dívku s divokými kaštanovými vlasy. Sledoval, jak se radostně loučí s rodiči a nastupuje do vlaku. Proč by zrovna tahle dívka měla být horší? Věděl, že neumí plavat, ale jinak nevypadala hůř než třeba Pansy. Vlastně, když nad tím tak uvažoval, tak vypadala mnohem lépe než Pansy.

"Draco, je čas." připomněla mu Narcissa. "Nezapomeň mi neustále psát a nezapomeň dát hned vědět v jaké jsi koleji."

"Ano, matko." přikývl Draco a s krátkým sbohem se vydal do vlaku.

Procházel vlakem a hledal volné místo. Věděl, že jeho otec nenávidí mudly, ale on na ní neviděl nic špatného. Každé léto ji pozoroval u rybníku a po tom, co ji zachránil, vracela se častěji. Nikdy už se neukázal. Otec by zuřil. Ponořen ve svých myšlenkách nepozorně procházel chodbou a do někoho narazil. "Promiň." zamumlal a zvedl hlavu. Byla to ona. Dívala se na něj se zájmem a medovýma očima se mu propalovala do duše.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se s úsměvem.

"Draco Malfoy. Promiň, už musím jít." odpověděl a odešel dřív, než mohl porušit slib daný otci. Nesměl se s ní bavit. Ona byla pod jeho úroveň. Naposledy se na ni ohlédl. Dívala se za ním a v očích se jí odrazil smutek. Rychle se otočil zpět a vydal se najít Pansy.

Všichni se dívali jen na ni. Nechtěla vzbudit takovou pozornost a cítila se nesvá. Měla tušit, že přijetí pozvání na ples zrovna od Viktora Kruma přitáhne pozornost. Celý ples se nervózně ošívala a nepomáhalo ani Viktorovo ujištění, že jí to sluší. Po jeho odchodu a hádce se svými nejlepšími přáteli se svezla na schody a přemýšlela, zda byl toto všechno dobrý nápad. Nějak tušila, že se teď pro ni všechno změní. Pomalu se zvedla a zamířila zpět do Velké síně. Měla v plánu si ještě trochu zlepšit náladu. Došla až k hlavní dveřím, když ucítila něčí pohled. S nadějí, že si snad Viktor rozmyslel zůstat, se otočila. Nebyl to Viktor. Ten, kdo jí tak hypnotizoval nebyl nikdo jiný než Draco Malfoy. Na okamžik se zahleděla do jeho šedých očí, ve kterých se výjimečně nesetkala s pohrdáním. Viděla v nich něco jako obdiv. Určitě si to jen představila. Potřásla hlavou a pokračovala v cestě.

Pozoroval jí jako všichni ostatní. Matně si vzpomínal, jak mu Pansy vykládá něco o tom, že na sebe chce jen strhnout pozornost. Viditelně žárlila, protože podle chování Grangerové to vypadalo právě naopak. Neustále byla napjatá a stále se jen ošívala. Každou chvíli jí Krum něco šeptal do ucha. Z nějakého důvodu mu to bylo proti srsti. Celý ples měl chuť odtáhnout Kruma a pořádně mu připomenout co je vlastně zač. Nebo možná měl chuť mu vysvětlit, že ona není pro něho z jiného důvodu. Měl ten pocit i s jinými chlapci, kteří se k ní na plese jen přiblížili. Frustrovalo ho to. Nemohl si dovolit takové myšlenky. Pansy už od něho odešla, když jí odmítl brát na vědomí. Viděl hádku s jejími přáteli a zamračil se, když zjistil, že ho to vůbec nepotěšilo. Mělo by ho to přeci těšit. Seděla na schodech a vypadala smutně. Odolával nutkání běžet k ní a obejmout jí. Najednou se zvedla a se vztyčenou hlavou zamířila zpět do Velké síně. Obdivoval její kuráž. U dveří se na chvíli zastavila a zadívala se přímo jeho směrem. Ucítil zvláštní pocit, jako kdyby se dívala do něj. Hned, jak se odvrátila, otočil se a zamířil přímo do sklepení.

Celý rok pomáhal Umbritgové. Nevěděl jestli má, ale jeho přátelé dělali totéž. Cítil se tak zvláštně, když narazil na ní. Jistě ona nesměla chybět. Brumbálova armáda byla hrozba. Hrozba pro něj i jeho pána. Díval se na ni v kabinetu a stále ho udivovala. V jejích očích se odráželo odhodlání. V momentě, kdy Umbritgová chtěla použít kletbu crutiatus na slavného Pottera, tak to byla ona, kdo vykřikl. Myslel jsem si, že se podmanila. Konečně jsem mohl na chvíli připustit, že není nezlomná. Tolik milovala své přátele. Díval jsem se, jak odchází. Má záchrana mých myšlenek se rozplynula ve chvíli, kdy se za Umbritgovými zády usmála. V tu chvíli jsem věděl, že lže. Lže aby ochránila svého přítele. Lže jen aby získala čas. Tak chytrá. Tak nebezpečná. Nedokážu jí přestat obdivovat.

Byl tam. Jen tam tak stál a čekal. Jistě, že nesměl chybět. On byl vždy strůjce zla. Jenže z toho neměl radost. Bylo mu to vidět na očích. Nechtěl totéž, co jeho přátelé. Na malou chvíli se jí zdál až smutný. Možná nebyl jen kus ledu. Dál se s myšlenkami nedostala. Umbritgová právě navrhla tu nejhorší výslechovou metodu. Chtěla podrobit Harryho kletbě crutiatus. Ne to nemůže dovolit. Potřebují čas. Někam jí odvede. Jakmile odcházeli, usmála se. Skočila na to.

Harry si stále myslí, že je Malfoy smrtijed. Nevěřím tomu. Je prostě jen paranoidní. Proč by si Voldemort vybíral někoho jako je on? Už od začátku roku je tichý v ústraní. Zdá se mi smutný a myšlenkami nepřítomný. Jestli má Harry pravdu, tak si tenhle život nevybral. Jsem si tím jistá. Díky Harrymu jsem si ho začala všímat. Dívám se, jak nedává pozor při hodinách, jak ztuhne pokaždé ho něco vyruší nebo jak poklesnou jeho ramena, když si myslí, že se nikdo nedívá. Jednou jsem ho sledovala. Šel se sklopenou hlavou po chodbě a nevnímal okolní svět. Byl myšlenkami někde hodně daleko. Pak se opřel o stěnu v málo používané chodbě a svezl se po ní dolů. Najednou jsem cítila soucit. V tu chvíli jsem s ním soucítila. Ať už byl na straně zla nebo ne, jistě to už teď měl stejně těžké jako Harry. Možná i víc. Harry měl mě a Rona a spoustu dalších přátel, ale on? Za celý rok s ním nebyl nikdo. Doufám, že udělá správnou věc. Jak jsem ho tak pozorovala, na chvíli zvedl hlavu. Zadíval se přímo na mě a já mohla vidět, jak se mu lesknou jeho bouřkově modré oči. Bylo to, jako dívat se do studánky, která má každým okamžikem přetéct. Opravdu mi ho bylo líto. Nechtěla jsem mu dát záminku k mému ponižování a ani přilévat olej do ohně. Lehce jsem se usmála a bez jediného slova odešla. V tu chvíli jsem měla jasno. Není úplně zlý.

Vím, že mě sleduje. Věděl jsem to ve chvíli, kdy jsem opustil Velkou síň. Chtěl jsem jí dát lekci, trochu jí postrašit, aby přestala, ale čím dál jsem byl od Velké síně, tím méně mi na tom záleželo. Jsem odsouzen na smrt. Stejně jako moje rodina. Všichni zemřeme a moje bláznivá tetička se na tom bude královsky bavit. Už mě nebaví utíkat. Už mě nebaví se skrývat. Úplně jsem zapomněl, že mám za sebou Grangerovou. Zatočil jsem do postranní chodby a opřel se o zeď. Ta beznaděj mě sžírá za živa. Všichni jsme jen loutky ve Voldemortově hře. Ve hře, kde nikdo není vítězem. Možná, že se nakonec podaří Potterovi uspět. Co si to nalhávám. Zadíval jsem se na ni. S ní má šanci. S ní Potter možná uspěje. Je tak srdečná a laskavá. Mohl mnou teď pohrdat za vše, co jsem jí kdy udělal, ale v jejích očích je jen soucit a naděje. Naděje pro koho? Pro mě? Ne! Jen pro ně. Pak udělala něco, co jsem nečekal. Usmála se. Usmála se na mě. Usmála se tak vřele, až jsem měl takový zvláštní pocit. Naplnilo mě to nadějí i pro mne. Jen ten úsměv a potom se otočila a odešla. Mohla by být ještě více matoucí?