Nejsilnější cit

Kapitola 6 - Šílený plán

Od rozhovoru s Narcissou uběhl necelý týden a Hermiona byla čím dál tím víc nervóznější. Nesoustředila se na poradách řádu a neposlouchala rozhovory přátel. Stále častěji do ní musel Ron nebo Harry šťouchnout, aby vnímala. Netrvalo dlouho a začínali se vyptávat. Lidé stále umírali a každý pokus řádu zastavit tohle šílenství skončil naprostým fiaskem. Stále častěji Hermiona myslela na Narcissy návštěvu. Stále častěji přemýšlela, jestli tomu opravdu mohla zabránit. Narcissa byla přesvědčena, že ji Draco miluje a pokud tomu bylo tak, měla by na něho mít určitý vliv. Po večerech studovala mapu, kterou jí zanechala v bytě a už po dvou dnech znala každičkou komůrku v sídle. Čím víc studovala mapu a čím víc lidí zemřelo, tím víc byla Hermiona rozhodnutá zkusit i návrh Narcissy. Už se rozhodla. Chtěla odejít dnes večer. Hned po poradě se sebere a odejde na Malfoy Manor.

Zdálo se to snad nekonečný. Jednání bylo delší než obvykle a členové řádu přicházeli stále se zoufalejšími návrhy. Nakonec začali plánovat další útoky a další pokusy infiltrovat smrtijedy. Hermionu už to přestalo bavit. Do žádné akce nebyla zařazena, a tak se rozloučila s přáteli a s tím, že je unavená, odešla do svého domu. Věci na cestu už měla připravené, nechtěla se zdržovat. Vzala svůj malinkatý ruksak upravený nezjistitelným zvětšovacím kouzlem a s hůlkou připravenou už ode dveří se přemístila na jediný možný bod. Čekala boj, odpor nebo alespoň něco, ale zahrada byla prázdná. Rychle přeběhla trávník a vydala se po naplánované trase. Měla v plánu jít rovnou ke zdroji. Usoudila, že Narcissa už riskovala dost, a tak se proplétala chodbami do hlavní přijímací místnosti. Přiběhla před dveře, schovala svou hůlku a otevřela dveře dokořán. Se vztyčenou hlavou vstoupila do obrovské místnosti plné smrtijedů. Všichni na ni upírali své oči a nikdo se zatím neprobral z šoku. Hermiona kráčela zdánlivě klidným krokem přímo naproti Dracovi. V polovině cesty se zastavila a řekla: „Chci se vzdát."

V místnosti se rozléhal šum a pohrdavý smích. Nikdo se však neodvážil nic říct a všichni sledovali, co udělá jejich vůdce. Draco se s nezájmem na ni podíval a bez špetky emoce prohlásil: „Budeš se hodit. Vyslechnu tě později. Odveďte ji vedle mých komnat a kouzlem zabezpečte dveře." Nic víc, nic míň.

Hermiona byla naprosto zaražená. Jeho jindy bouřkové oči plné směsicí emocí byli najednou prázdné a naprosto chladné. Někdo k ní přistoupil a hrubě jí chytil za paži. Hermiona se mu okamžitě vysmekla, ale muž, kterého nikdy předtím neviděla, ji hrubě strčil a ona upadla na podlahu.

Draco se na muže podíval se stejným nezájmem jako na ni a pronesl: „Chci, aby byla schopná a ochotná mluvit. Rozuměl jsi mi, Clyde?"

Muž se nepatrně otřásl a odpověděl: „Ano, Pane."

„Ochotná znamená, že se jí nic nestane. Jinak nepromluví. Pochopil jsi to?" pokračoval Draco stále stejným monotónním hlasem.

Clyde už se viditelně třásl strachem a znovu odpověděl: „Ano, Pane."

„Běžte." ukončil Draco rozhovor a dál se věnoval papíru, co držel v ruce. Clyde už o poznání jemněji pomohl Hermioně vstát a vedl jí dlouhými chodbami do malé místnosti vedle Dracových komnat. Mírně jí postrčil dovnitř a kouzlem jí zamkl v pokoji.

Konečně měla Hermiona chvíli na přemýšlení. Její plán až doposud vycházel. Dostala se dovnitř a čeká na setkání s Dracem mezi čtyřma očima. To byl její plán, jenže už si jím nebyla tak jistá. Věřila Narcisse, že je možnost, že by jí Draco v hloubi svého srdce miloval, jenže jeho pohled mrazil. Ten prázdný pohled, kterým se podíval na ni a kterým se díval všude okolo, neskrýval žádnou lásku. Neskrýval ani překvapení či zmatek. Byl naprosto prázdný a jeho hlas zněl stále stejně. Mluvil jako stroj. Díval se jako stroj. Všechny jeho činy vypadaly jako dobře naprogramované. Hermiony se zmocnil strach. Narcissa se musela mýlit. Nebylo možné, aby ho jakýmkoliv způsobem zastavila. Pokud se nedá zabít, jsou všichni ztraceni.

Hermiona seděla na křesle u okna a pozorovala krásnou jarní zahradu. Kvetlo tolik krásných květů a ona si teď připadala jako naprostý blázen. Stále znovu se vracela ke svému rozhodnutí a stále znovu si za něj nadávala. Bylo pozdě. Už se pustila do tohohle absurdního plánu a musí se alespoň pokusit ho dokončit. Nečekala, že to bude lehké, ale po tom, co viděla, si uvědomila, že to bude o mnoho složitější, než si představovala. Rozjímala o svých dalších možnostech, když zaslechla, jak klaply dveře jejího pokoje. Polekaně se otočila a zjistila, že přímo před dveřmi stojí Draco. Jeho výraz byl stále stejný od jejich posledního setkání a jeho postoj byl strnulý. Přešel ke křeslu naproti a jediným ztuhlým pohybem se posadil naproti. Chvíli si jí prohlížel prázdnýma očima a pak se zeptal: „Proč ses vzdala?"

Jeho otázka Hermionu zamrazila, ale rychle si připomněla, kde studovala a rozhodla se mluvit na rovinu. „Přišla jsem pro tebe."

Draco nehnul ani brvou a pokračoval ve vyptávání. „Mě nejde zabít. Zkoušeli to. Proč si myslíš, že uspěješ?"

Hermiona se k němu trochu naklonila a zadívala se mu hluboko do očí s nadějí, že v nich uvidí třeba jen náznak emoce. „Já tě nepřišla zabít. Přišla jsem si pro tebe." Zopakovala a na malinkatou chvíli měla pocit, že zaváhal.

„Chceš mě tedy odvézt do vězení? Azkaban je teď v mé moci. Mám teď moc, o které se vám ani nesnilo. Pokud nebudu chtít, nemáte šanci." pokračoval Draco.

Hermiona se na něj stále upřeně dívala. „Nechci tě nikam odvést, Draco."

Draco se najednou zatvářil nechápavě. Byla to první změna ve výrazu jeho obličeje. Díval se jí do očí a pak se zeptal: „Proč jsi tedy přišla?"

Hermiona se usmála. „Už jsem to říkala. Přišla jsem si pro tebe."

Dracova tvář se znovu změnila na kamennou a stejným monotónním hlasem prohlásil: „Marníš čas. Mám své plány a tebe nezahrnují."