Poezie tisícera očí

Prázdný stres

Každý den zdál se mi být stejný.
Nic necítit - přetvařovat se - nosit masku.
Smysl života měl mi být v tomhle věku zřejmý.
Přitom ale nevím nic; neuzavřela jsem s životem žádnou sázku.

Touha po klidu; touha po smrti -
neopustila mou mysl.
Proč jen lidé musí být tak krutí?
Co je tohle, živote, za nesmysl?

Prázdnota v mysli neopustila můj neklid.
Stres nahradil bolest na hrudi.
Nemohu ani chvíli skutečným člověkem být?
Nemohu se snad cítit jako druzí?

I když nejsem pravý člověk;
jsem uvnitř jednoho.
I když mám na skutečný život dospělého věk,
nevím toho o dospělosti mnoho.

Tichá samota klíčí v srdci mém.
Neklid a pochybnosti drásají mysl.
Chci se cítit jako v těle svém.
Chci najít ve svém životě pravý žití smysl.

Ale posměšky a cizí masky
ničí tu mou.
Než nad tím začnu moc přemýšlet, vezmu si prášky
A budu předstírat, že jsem šťastná s rodinou.