Poezie tisícera očí

Ne tak mrtví démoni

Vážně sis myslela, že se nás naší smrtí, zbavíš?
Protože se tak lze zbavit tebe?
My víme, že jenom na nás žárlíš!
Nikdy jsi v nás neviděla nic víc než-li sebe!

Každou noc, jak si sníš o svém vysněném životě;
přemýšlíš, jestli nás nevyvolat z mrtvých - jestli nás nepovolat zpět!
Pročpak asi? Neovládáš snad stále své myšlenky v samotě?
Povolej nás - a my ovládnem je hned.

Stále váháš? Proč? Vždyť nás slyšíš!
Cítím to v tvém mrazem spáleném nitru!
Chceš nás zpět - a ty to víš!
Chceš podstoupit prohru! Chceš prohrát tuhle bitvu!

Protože ty nehceš být "zdravá"; že ne?
Jak očividné se to zdá být? Velmi.
Ne každý na tu normálnost totiž je -
a ty na ni nejsi; tak buď jako my - chceš-li!

Stačí jedno hmátnutí do mysli!
Stačí vylomit tři střípky ze srdce!
Udělej to a každý pozná - a každý hned ví!
Jak to s tebou doopravdy je!

Už mlč! Mlč a buďte už konečně mrtví!
Já Vás zpět nechci - nechci!
Jsem zdravá a každý z Vás to ví!
Tak buďte už ticho přeci!

Na tohle zápasení jsi moc slabá.
Změkla jsi - ty i tvé myšlenky.
Tvá pokušení jsou stále tam, ale jsou chabá!
Až se zdá, že máš v mysli místo mozku seschlé pomněnky.

Buď už ticho! O normálnosti ty nic už nevíš!
Zkazil jsi se za tu dobu snad ještě víc!
Pořád o paranoie mluvíš!
Ale o mých citech nevíš nic!

Ale prosím - všichni jsme stejní -
to ty ses rozhodla nás zradit!
V těch myšlenkách my nejsme vinni -
to ty ses nás v hloubi duše pokoušela lidmi nahradit!

A lidi teď budou tvou zkázou!

To já už sama vím...